Měla jsem plnou hlavu starostí a ani jsem si nevšimla, že na dveře už ťuká jaro. A žákyně Dvořáková z osmé bé byla zralá na propadnutí a mně by vůbec nedošlo, proč se doma neučí.
Tehdy jsem byla třídní učitelka osmé bé – nebyli to žádní beránci. No a abych nezapomněla, v soukromém životě mě stíhala jedna starost za druhou. Dcera se vdala do Německa a mně bylo jasné, že miminko, které zrovna čekala, uvidím jednou za uherský rok.
To mě trápilo stejně jako fakt, že mi zeť nebyl nijak zvlášť sympatický a že jsem mu rozuměla každé třicáté slovo. Souběžně můj stařičký otec marodil, nemoc se vlekla a nelepšila, a exmanžel se zrovna stěhoval k jiné ženě. Dozvěděla jsem se, že rozvod s kamarády patřičně oslavil.
Ve schránce jsem dokonce našla pohled nadepsaný blahopřání k rozvodu. Zkrátka nebylo to nejšťastnější životní období a musela jsem se zuby nehty držet, abych nebrečela na ulici – stačilo, že jsem brečela doma. No a k tomu všemu vycházela Dvořáčkové z mé třídy osmé bé na vysvědčení pětka.
Úplně vedle
Na Dvořáčkovou si stěžovali i učitelé dalších předmětů, ale všude se to dalo ze soucitu zaokrouhlit na milosrdnou čtyřku, nebo dokonce povzbudivou trojku, leč v matematice byla ta hezká blondýnka úplně vedle.
Hodila jsem jí lano v podobě zkoušení u tabule, kdy jí napovídala celá třída v čele se mnou, ale vypadala, že neumí počítat ani do pěti. Vyfasovala čtyři minus. Bylo jasné, že doma neotevřela učebnici nejmíň půl roku.
Táta už byl z nemocnice doma, chodila jsem mu vařit, prát a uklízet, a když jsem mu myla okna, přes které doteď nebylo vidět, všimla jsem si, že je venku jaro. Za pár dní mě napadlo zeptat se ve sborovně, co se vlastně s tou Dvořáčkovou děje.
Ne, že by někdy působila jako Einsteinova vnučka, ale tak mimo jako v tomhle pololetí ještě nebyla. „Co myslíš?“ usmívala se kolegyně češtinářka. „Zamilovala se.“
Svatý obrázek
„Zamilovala se?“ opakovala jsem udiveně, jako bych netušila, co to slovo znamená. Nejspíš jsem to dávno zapomněla.
„Zamilovala se,“ mumlala jsem si, když jsem se vlekla ze školy na autobusovou zastávku a spatřila u sochy buditele Dvořáčkovou s Cajthamlem z devítky.
Dívala se na něj jako na svatý obrázek, on jí cosi dlouze vyprávěl a na závěr monologu ji vzal za ruku.
Najednou se mi vybavilo, jak jsem asi před tisícem let taky s kýmsi stála u sochy nebo pod dubem nebo čertvíkde, červenala se, byla nekonečně šťastná a škola byla to poslední, na co jsem myslela.
Na vysvědčení jsem dala Dvořáčkové čtyřku. Radovala se a utíkala říct Cajthamlovi, že nepropadla a že je čekají senzační prázdniny.
Jitka (65), Jihlava