Během našich dostaveníček neřekl Milan jediné slovo, jenom ahoj nebo čau. Říkala jsem si, že bych ho měla nějak rozmluvit.

Kdykoli se někdo zeptal: Hele, s kým ty vlastně chodíš, nadechla jsem se, spokojeně usmála a zřetelně a nahlas odpověděla: „No přece s Milanem!“ Ve skutečnosti jsem měla hlavu plnou starostí. Ví to vůbec Milan? Bylo nám patnáct.

Bydlel v sousední ulici, v té, co byla plná urostlých lip, ale nejmenovala se Lípová ani Pod Lipami, jmenovala se Rumunská. Schválně jsem tudy chodila nakupovat, i když bych to měla o dost kratší ulicí Sovětské armády.

Jenže já raději courala Rumunskou a významně čučela skrz plaňky Milanovi do zahrady, a on si toho všiml.

Rudé uši

Stával v brance, někdy se ke mně přidal a šel kousek se mnou. Řekl jenom čau, pak už bylo ticho. Myslela jsem si, že by mě měl bavit, povídat něco zajímavého, ale asi by stačilo, kdyby řekl cokoli.

Ticho začínalo být po několika minutách natolik alarmující, že mi to nedalo a něco jsem plácla, třeba: „Dneska jsem měla k svačině salám a byl normálně celej zelenej.“ On nic. Zčervenal, a když se po zimě přestaly nosit čepice, neušlo mi, že má rudé i uši.

Jakmile jsem si však sáhla na tvář, pochopila jsem, že taky hořím. Byla jsem zamilovaná a nevěděla jsem, co si počít. „No tak mu to řekni,“ radily holky. „Vy jste se zbláznily,“ uzemnila jsem je.

„My spolu mlčíme jako dvě ryby, řekneme si sotva ahoj, nemluvíme ani na téma, že se zvedá vítr a leje jako z konve, a já mu najednou řeknu takovou věc?“ Stále si vedly svou, že ženy jsou dnes moderní, kdepak chudinky, co sedávají v koutě, a když něco chtějí, tak si to prostě vezmou.

Pojď do seníku

„Víš, co jsem řekla Vojtovi?“ chvástala se Beránková. „Normálně jsem mu řekla: Pojď do seníku.“ Polilo mě horko. Sama bych nebyla schopná říct ani pojď do kina. Ale prohlášení Beránkové mě posílilo. Se vztyčenou hlavou jsem se vydala do Rumunské ulice.

Milan stál v brance, za ním takový divný ruch. Nadechla jsem se, ale než jsem ze sebe stačila vysoukat slovíčko, on povídá: „Mám tě rád, Jano.“ Cítila jsem, jak mi rudnou uši. „Tak to je…“ koktala jsem radostí bez sebe, „prima.“

Těžce vzdychl: „Ani ne. My se totiž stěhujeme. Daleko.“ A tak jsem zažila největší štěstí i největší žal najednou. „Budeme si psát,“ drmolila jsem. A to se také stalo. Psali jsme si, ale už jsme se nikdy neviděli.

Jana (63), Třebíč