Cožpak se někdo může divit, že jsem zahořkla? Jak by mohla být neprovdaná, opuštěná ženská s dítětem šťastná?

Zamračená osoba, zlá jako saň. Vsadila bych se, že tak mě vnímá okolí. A taky nepřející, zahořklá a lakomá. Jenomže co vědí spokojení lidé o nešťastných duších, kterým ani nezbude nic jiného než obléknout si masku nepřístupné babizny?

Ať mě radši pomlouvají a nenávidí, všechno je lepší než soucit. Bývala jsem jiná, ač by tomu dnes nikdo nevěřil. Veselá, plná života – který se mi nevyvedl. Snoubenec mi utekl čtyři týdny před svatbou. Netušil, že čekáme dítě, mělo to být překvapení.

Nikdy se tudíž nedověděl, že máme dceru, nezasloužil si to. Tehdy jsem asi opravdu zahořkla. Nejvíc to odnesla, jak už to tak chodí, ta nejnevinnější dušička, která za příkoří, jež mne postihlo, nemohla: moje dcera Anežka.

Rány a křik

Sice jsem se zařekla, že jí nikdy nepřivedu domů žádného náhradního taťku, ale možná i to byla chyba. Stylizovala jsem se do role kyselé ublížené jeptišky, která považuje chlapy za to největší zlo.

Nikdy jsem Anežce neprozradila, kdo je její táta, ač mě o to žádala. Pozdě jsem pochopila, jak jsem ji deptala výlevy na téma, že muži jsou ďáblové a ať si na ně dává pozor. Byla skoro plnoletá, a já jí zakazovala chodit ven.

Několikrát jsem ji dokonce zamkla doma, to mě pak kárali i na domovní schůzi – že prý se z našeho bytu ozývaly rány, prosby o pomoc a křik. To nemohlo dopadnout dobře, a také nedopadlo.

Anežka, ač jsem jí chtěla dopřát to nejlepší vzdělání, utekla ze školy půl roku před maturitou. A brzy nato i z domova.

Protloukala se všelijak, bydlela na ubytovnách, všechny moje prosby, ať se proboha vrátí, že už budu jiná máma, lepší, rozumnější, byly zbytečné.

Za tři roky

Nevrátila se. Neměla jsem tušení, co se děje s mou vlastní dcerou. Vrátila se mi za tři roky. Stála ve dveřích s provinilým výrazem, jako by měla dostat facku. Místo toho jsem ji pohladila po vlasech. Brečely jsme obě.

„Na nic se mě neptej,“ opakovala v pláči. Neptala jsem se. Jen jsem ji požádala, ať nesundává čepici a bundu, že půjdeme na vlak. Byla překvapená, ale souhlasila.

Jely jsme jen dvě stanice, vystoupily a zazvonily na nízký domek, z něhož vyšel hubený chlapík v brýlích.

„Seznamte se,“ řekla jsem. „Jardo, to je tvoje dcera Anežka. Anežko, to je tvůj táta.“ Přála bych vám vidět ten údiv v jejich očích. A tu radost.

Mirka (57), Uherské Hradiště