Nikdy jsem neměla s něčím takovým, jako je úplněk, problémy. Jen co jsem se vdala, tak to všechno začalo.
Můj manžel Petr si občas stěžoval, že pozná, když má být úplněk, aniž by se díval do kalendáře nebo na noční oblohu.
„Pobolívá mě hlava, jsem vzteklý jako ten pes, který v detektivkách vyje na Měsíc,“ vysvětlil, když jsem se divila, že ho může rozhodit informace o změně jízdních řádů vlaků. Vždyť my vlakem ani moc nikam nejezdíme, tak proč by nás to mělo trápit?
Brečel u televize
Časem to s ním bylo horší a horší. Někdy seděl u stolu a slzel. Bulel jako malá holka a nemohl to zastavit. Postěžoval si doktorce, ale to ho tenkrát chlácholila, že migrény má kdekdo a že tím trpí hlavně ženy, tak ať se pochlapí a vydrží to.
K žádnému specialistovi už nikdy s migrénou nešel, trpěl. Slzel u televize, i když zrovna dávali nějakou komedii. Zvuk televize mu nevadil, ale když byl na obloze Měsíc jako rozsvícený reflektor, trpěl.
Děti byly jako pěny
V takových chvílích jsem na něho ani nemluvila. „Ono to zase přejde,“ odpovídal, když jsem se ho zeptala, jestli něco nepotřebuje. Po třetí otázce zareagoval podrážděně, takže jsem se ptát přestala.
Bylo mi ho líto, vždyť je to silný chlap a já nerada vidím, když někdo trpí, natožpak člověk, kterého miluji.
Děti už věděly, že si táta občas tiše popláče, a když se tak stalo, raději se klidily do svého pokojíčku. Byla to prevence, táta jim při migréně nikdy nic nevyčítal. Nikdy jim nic nevyčítal.
Měl zásadu, že si naše děti mohou dělat, co chtějí, pokud tím nikoho neomezují nebo někomu neubližují.
Sršel velkým optimismem
Pak se jednoho večera Petr sesunul k zemi a nemohl vstát. „Asi mi zdřevěněla noha,“ řekl, ale já jsem viděla, že nějak nemůže pohybovat rukou a stál jenom s námahou, když jsem mu pomohla. Už jsem na nic nečekala a zavolala záchranku.
Odvezli si ho na celý měsíc. Mrtvice. V nemocnici ho po třech dnech přeložili na normální pokoj a sestřičky mi říkaly, že můj manžel dokáže ty lazary, co jsou s ním na pokoji, nabíjet energií a optimismem.
Zvedl z postele i pána, který nad sebou jenom naříkal, že už snad nikdy nebude chodit.
„Víte, paní Marto, že ho váš manžel z té postele vytáhl? Na cigárko, což zrovna není dobré, ale ten pacient se začíná dávat do kupy. Přestal naříkat, a dokonce občas utrousil i nějaký vtip,“ libovala si vrchní sestra.
Modrý úplněk
Šlo to pozvolna, ale po roce už by nikdo nepoznal, jak na tom manžel byl. Dokonce se několikrát přistihl, že mu ani ten prokletý Měsíc nevadí. „Ve středu byl úplněk?“ divil se v pátek, když zavadil očima o kalendář.
Pak se ale vydal náš Ondra na procházku s naším Hafíkem. Byl to zrovna den s modrým úplňkem.
Obloha černá, jen na ní svítil namodralý Měsíc. A Ondra se z procházky nevracel. Začalo mi to být divné. Ondrova sestra Jana nadhodila, že se někde musel zakecat. „Když potká Marťase, tak ani jeden z nich neví, kdy má přestat. Pořád si něco vykládají. Jsou ukecaní jako ženský,“ dodala.
Mohl si ublížit
Ale za chvíli se ve dveřích objevil Ondra, bledý jako stěna. Hafík stál poslušně u jeho nohou, to se stává málokdy. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se s obavami. Napadlo mě, že ho někdo přepadl. „Jenom jsem spadl ze schodů. Víš… tam u hřiště.
Je blbě udělaný a mně nějak podklouzla noha, když jsem se náhodou podíval na ten modrý Měsíc.“
Sjel po zadku ze schodů a ještě udělal kotoul, ani prý neví jak. Hafík pak u něho čekal, až se páníček pohne. A celou cestu, co se Ondra belhal, šel způsobně vedle něho. Jindy poskakuje, očuchává všechno, co ho zaujme. Tentokrát ne. Možná i na něho působil ten zvláštní Měsíc.
Marta P. (58), Klatovy