S mojí jedinou dcerou jsme nikdy neměly ideální vztah. A to přitom moje Miluška byla už od mala ve všem moc šikovná. Byla ale tak trochu flink.
V ynikala ve sportu, věnovala se hudbě i kreslení, a ve škole jí šly jazyky. Jenže je jí to jedno. Zahazuje svůj talent. A tak umí trochu na klavír, trochu na kytaru, trochu tenis, trochu volejbal, trochu toho a trochu tamtoho. A mně to hrozně vadí a štve mě to!
Takové možnosti měla, mohla to někam dotáhnout a něco znamenat! Vysokou školu také nedodělala, a to se dostala na práva! Vydržela tam jen dva roky. „Vůbec mě to nezajímá. Ta škola není nic pro mě!
Vystudujte si ji sami, když ji tak obdivujete,“ sdělila nám pohotově s manželem a bylo to.
Životem si jen proplouvá
Celé její dětství a dospívání ji všichni obdivovali. Na co sáhla, to jí šlo, kam přišla, tam ji chválili. Jenže jak každý, kdo něčeho dosáhl, ví, pokud chcete něco dělat na špičkové úrovni, jen šikovnost a talent nestačí!
Potřebujete píli, vytrvalost, dravost a chuť se prosadit. To mé dceři bohužel chybí, v tom je po svém otci flegmatik a „pohodář“.
Raději se vdala, než by studovala!
Teď je jí pětadvacet a je rok vdaná. Josefovi je o devět let víc. Vdávat se Miluška ale nemusela. Přesto před svatbou odešla z vysoké školy, z Prahy na vesnici, kde se svým mužem Josefem rekonstruují starou kovárnu po jeho prababičce.
Josef má vystudovanou ekonomii, ale během studií se navíc vyučil kovářem. Myslím, že je u nás jediným kovářem s titulem inženýra, který ale zásadně nepoužívá. Miluška tak teď má pouze maturitu na gymnáziu. Teď si vybrala, že bude dálkově studovat zahradnickou školu.
„Mami, přestaň. Tahle škola mi dává větší smysl než nějaká práva,“ usadila mě. A tak jsem se s tím vším musela nějak smířit. Je to jejich život, jak často opakují. S čím se ale smiřuji nesmírně těžce, je to, jak dcera vychází s Josefovou matkou Zdenou. Ano, přiznávám se, že na kontra tchyni žárlím.
Co bych za to dala
S mužem máme jen Milušku a já si tak jako každá máma vždy přála mít s dcerou hezký a kamarádský vztah, ten jsem já se svou matkou nikdy neměla.
Viděla jsem se, jak spolu nakupujeme oblečení, jak si povídáme o prvních láskách, chodíme na kosmetiku, manikúru nebo si zaplavat.
Dceru nic takového ale nebaví a nezajímá, natož aby se mi někdy svěřovala. Zdeně se ale svěřuje, a dokonce si od ní nechává i radit!
Učí ji, co já nedělám!
Už několikrát se jen tak mimochodem zmínila, že cosi probrala se Zdenou a ta jí poradila to či ono. Nedávno z dcery navíc vypadlo, že byly s tchyní ve městě nakupovat látky na závěsy, a dokonce si koupily i nějaké látky na oblečení.
Myslím, že Miluška s matkou svého muže tráví víc času než s ním samotným. Zdena totiž Milušku učí spoustu věcí, které se hodí především k životu na venkově, a to já neumím. Učí ji šít a také péci, a to já bohužel neumím.
Neměla jsem a nemám na tyto věci čas, jako dětská lékařka pracuji v nemocnici a bohužel jsem si to v této náročné profesi nikdy nemohla dovolit. Je mi líto, že to dcera nechápe. A je mi líto, že věci, které jsem tak toužila s ní prožívat, prožívá jiná žena.
Zdena je srdečná a veselá žena. A můj pravý opak.
Jako matka s dcerou
Celý život byla v domácnosti a starala se o svou velkou rodinu a hospodářství, o tři syny a nyní i čtyři vnoučata od Josefových mladších bratrů. Nevím, proč si tolik oblíbila právě mou dceru, a ne ostatní snachy.
Myslím, že musí jako matka vnímat, jak se cítím, když si na rodinné oslavě s mou dcerou stále cosi špitají a já sedím kdesi opodál jako kůl v plotě. Zdá se mi to vůči mé osobě dosti necitlivé a možná i trochu neslušné.
Cítím se odstrčená
Domnívám se, že Zdena musí chápat, že když mi dá dcera k narozeninám neosobní kytku v květináči a bonboniéru, a ona dostane mou dcerou malovaný hedvábný šátek, je mi to prostě úplně obyčejně líto.
Nevím, proč bych měla takové zklamání zuby nehty skrývat, zvlášť když šlo tehdy o mé narozeniny! A takových „drobných“ bolestí jsem již zažila mnoho. Snad mi dcera bude jednou půjčovat alespoň vnoučata, jako dětská lékařka na to kvalifikaci snad mám.
Hana P. (60), Litoměřice