Se Zdenou se známe od dětství. Myslela jsem, že ji dokonale znám. To, že v ní dřímá tak strašná nenávist vůči lidem, jsem však netušila.

Znám ji dlouho a vždycky jsem ji považovala za svou kamarádku. První třída základní školy, první lásky, první průšvihy. Na to se nezapomíná, stejně jako na první opravdové kamarádství, které mezi námi vzniklo. Dnes jsme v důchodu a občas zajdeme na kafíčko.

Nás vztah se ale za ty roky změnil. Ona se změnila. Já určitě taky, ale nikdy jsem se nestala nenávistnou vůči lidem. Teprve před nedávnem jsem zjistila, že má moje kamarádka odlišné názory než já. Na tom by nebylo nic špatného, ale nenávist k lidem?

Proč taková nenávist?

Jednoho letního odpoledne jsme si vyšly na kafe. Oblečené jen v lehkých šatech, teplý větřík nám čechral vlasy.

„Fuj, podívej na tu špindíru,“ poznamenala náhle má vždy pečlivě nalíčená kamarádka na adresu starší paní, která seděla na lavičce a otírala si z čela pot.

Byla trochu uřícená, ale nebylo divu, když vlekla takové tašky s nákupem. Vypadala unaveně. „Je mi z ní zle,“ dodala. „Pojď, jdeme pryč!“ S opovržením mě vlekla opačným směrem.

Chtěly jsme se posadit na lavičce u jezírka, ale v poslední chvíli mě Zdena zarazila slovy: „Půjdeme jinam, tady řve to dítě, nebudeme mít klid…“ Mně děti nevadí, ale říkala jsem si, ať je po jejím…

Všechno jí vadilo

Konečně jsme našly to správné místečko ve stínu kaštanu až na samém konci parku, kam nikdo nechodí. Posadily jsme se a začaly si povídat. Bylo tomu ale tak jen do té doby, než kolem nás proběhla běžkyně.

Žena středního věku, už jí nebylo dvacet, ale odhodlání sportovat si zasloužilo obdiv.

Proběhla jednou, udělala kolečko, po druhé – a protože byla unavená, posadila se na vedlejší lavičce. „Ta tedy vypadá!“ neodpustila si Zdena. „Páchne potem až sem.“ Vyndala si kapesníček a začala významně pokašlávat.

Nemohla jsem mlčet

Nejdřív jsem chtěla mlčet, pak jsem se ale rozhodla, že tuhle Zdeninu poznámku nemohu nechat bez odezvy. „ Copak jsi neviděla, že běžela? Ty bys nebyla zpocená, kdybys měla doběhnout třeba jen k támhleté lampě?“ řekla jsem a ukázala přitom pár metrů před sebe.

Neřekla nic. Jen se divně ušklíbla.

Z jejího výrazu bylo patrné opovržení, zcela určitě onou paní a možná i mnou. Začala jsem si v duchu představovat, jak by asi vypadala Zdena při běhu k oné lampě.

Rozteklá vrstva make-upu, řasenka kutálející se po tváři jako černé slzy, v podpaží mokré skvrny… Nebyl by to hezký pohled.

Možná by byl odpudivější než ten, který se nám naskytl. Nevydržela jsem a Zdeně své myšlenky sdělila přímo do očí. „S lidmi plnými nenávisti se nekamarádím,“ řekla jsem pak na závěr hodně důrazně.

Asi se zastyděla a snažila se mi vysvětlit, že to tak nemyslela. Uřícená paní se mezitím zvedla a pokračovala ve své snaze bojovat s pohodlností i za cenu toho, že nebude dokonale učesaná a nalíčená.

Monika (67), Bruntál