Bratr prodělal těžkou operaci, měl jen desetiprocentní šanci na přežití. Když se probudil, vyprávěl zajímavé věci. Žádný tunel se světlem ale neviděl.
Můj bratr Áda měl zdravotní problémy dlouhé měsíce, špatně se mu dýchalo a cítil se stále unavený. Praktický lékař jej poslal do naší okresní nemocnice, kde lékař zhodnotil bratrův stav jako nevážný, na hospitalizaci to prý nebylo.
Jeho dcera Jana je naštěstí zdravotní sestra a nenechala věci osudu. Posadila tatínka do auta a odvezla ho do Prahy, kde pracovala její kamarádka v jedné z vyhlášených pražských nemocnic. Tam byli lékaři jiného názoru!
Ádovi řekli: „Milý pane, nejprve vám vyléčíme zápal plic, co jste přechodil, a pak by bylo třeba operovat srdce. Na rovinu vám říkáme, že máte malou šanci tu operaci přežít, ovšem jestli se povede, budete se cítit mladší o dvacet let!“ To byla velká výzva. A do ní Áda šel…
Jak se ukázalo, operace mu dala zabrat. Několik dní byl v kómatu a my se za bratra modlili, aby se probral. Bůh nás nakonec vyslyšel. To, co nám pak Áda vyprávěl, bylo neuvěřitelné. Žádné světlo a tunel prý neviděl.
Ani život, který prožil, se mu neodehrál před očima. Stalo se něco jiného.
Minulé životy?
Najednou byl v antickém Řecku, měl na sobě dlouhý, bílý háv a bavil se s mužem, o kterém věděl, že je jeho strýc. Byl moc šťastný, že ho vidí. V tomto životě ho nikdy nepotkal. Pak se najednou všechno rozplynulo.
Bratr stál na skále v Anglii a díval se za odplouvající lodí, s níž se mu v dáli ztrácela životní láska. Do očí se mu draly slzy. Vítr se mu opíral do tváře a z výšky své postavy viděl dlouhý plášť kolem nohou a na pravém boku mu visel meč.
Jsem mrtvý!
A pak zase změna. Kráčel těžce kolébavou chůzí po tržišti, které připomínalo orient. V rukou svíral zeleninu a ovoce, co si koupil. Necítil se dobře a v duchu si říkal, že za rohem už bude doma, tam si odpočine.
V tu chvíli se mu zatočila hlava a upadl. Viděl, jak se po dlažbě koulí jeho nákup, jak se k němu sbíhají bosé nohy, kdosi se k němu sklonil a řekl: Je mrtvý! Ta věta mu zněla dlouho v uších a bratr čekal, co bude dál. Je skutečně mrtvý? Kolem byla tma a ticho!
Vtom se naráz rozsvítilo mnoho světel, a ty se mu zaryly do očí. Ležel úplně nahý na zemi, kolem stály přístroje, které mu pouštěly do těla proudy modrého světla.
Ty se měnily v proud čísel, jenž pohlcovaly jiné přístroje a na obrazovce naskakovaly kostičky, čárky, tečky, jako by to bylo nějaké neznámé písmo.
Ze světla, které ho oslepovalo, se k němu občas naklonila postava a bratr poznal, že to nejsou lidé, ale mimozemšťani. Odněkud se na jeho tělo sypal jemný červený písek.
Jako na Marsu
Když se světla po nějaké době ztlumila, zjistil prý s velkým překvapením, že je všude kolem krajina jakou známe z fotek Marsu. Vůbec se nebál, cítil se klidný a srovnaný s osudem. Jedna z postav se k němu sklonila znovu a povídá: „Bude to dobré, budeš žít!“
A položila mu ruku na hlavu. V tu chvíli bratr ztratil vědomí, cítil, jak se kamsi propadá, a probudil se v nemocnici na lůžku na přístrojích. Od té doby věří, že existuje bůh. Je to mimozemšťan!
Anna (63), Kadaňsko