Kdykoli jsem viděla muže v uniformě, byla jsem jako omámená. A proto jsem také zažila první a nejstrašnější zklamání ve svém životě.
Nejspíš si my, ženy, vybíráme muže podle svého otce. Můj táta byl voják z povolání a musím říct, že s ním maminka měla těžký život. Asi jsem podědila vášeň pro uniformy. Být letuškou jsem si přála odmalička. Chtěla jsem poznávat daleké země aa taky si užívat společnost ztepilých pilotů.
Sliční letci měli ale většinou jednu podstatnou vadu na kráse. Doma na ně většinou čekala žena a dítě a jejich věrnost na cestách taky nestála za nic. Tohle jsem ostatně jednou zažila na vlastní kůži. Na ten let jsem se tehdy moc těšila.
V lednu vyrazit do Bangkoku je paráda! Čekala nás tam tropická noc, osvětlený hotelový bazén, nádherná hudba, jeden drink za druhým… V takové atmosféře roztaje i ta největší kra. Jmenoval se Daniel, byl hezký, pozorný a vtipný.
Moc jsme se ten večer nasmáli. A když mi řekl, že je kvůli mě ochoten porušit předsevzetí, že nikdy nebude chodit s letuškou, byla jsem si jistá, že on je ten pravý. Byla z toho láska jako trám a já po necelém roce vztahu otěhotněla.
Tak šťastná!
Daniel se z mého těhotenství radoval stejně jako já. Ve 13. týdnu jsem ale potratila. Ze dne na den se mi zhroutil svět. Vrátila jsem se zpátky do práce a těžko se přemáhala, abych se při letu usmívala na cestující.
Nejen smutek mne trápil, sžírala mě taky žárlivost. Cítila jsem, že Daniel někoho má. Neměla jsem žádný důkaz, ale prostě jsem to věděla. Pak přišel onen osudný pátek.
Večer jsem odlétala na Kanárské ostrovy a Daniel se se mnou loučil s tím, jak se těší, až se vrátím.
Když jsem dorazila na letiště, dispečeři mi oznámili, že let byl zrušen. Těšila jsem se, jak Daniela překvapím… On ale doma nebyl. Svlékla jsem si uniformu a šla se odlíčit. Rozhlédla jsem se po koupelně a zažila strašný šok! Všechny moje věci zmizely! Ale kam a proč?!
Na dítě je pozdě
Na dně skříně jsem našla igelitku, ve které byla moje kosmetika, noční košile a také papír, kde byl výčet mých věcí s popisem, kde mají své místo. Daniel si to pečlivě poznamenal, abych – až se vrátím – nic nepoznala.
Se slzami v očích jsem si představovala, jak líbá nějakou cizí ženu. Pak zachrastily v zámku klíče a Daniel vešel dovnitř s nějakou dívkou. Začala jsem na oba hystericky ječet, on se nezmohl na slovo, chytl milenku za ruku a zbaběle utekli.
Jak jsem později zjistila, byla to začínající modelka. Nebyla jediná, „kamarádky“ měl všude, kam létal. Je to už patnáct let, ale pořád jsem se nad tuhle křivdu nedokázala povznést. Bude mi padesát, dítě nemám. Už si taky nemyslím, že být letuškou je povolání snů.
Renata (50), Praha