Máme jeden druhého, co si přát víc. Nikdy jsem nepotřebovala žádnou senzaci, stačil mi poklidný a pohodový život.
Musím se smát, když se sem tam podívám na televizi a vidím tam ty bláznivé reality show či dramatem napěchované seriály. Romantická zápletka muže a ženy musí za každou cenu způsobit senzaci, jinak zřejmě nemá šanci v dnešním světě obstát.
Pokud bych chtěla natočit film o mně a mém manželovi, byla by to dnes nejspíš pro běžného diváka nepředstavitelná nuda. Pro mě má však náš vztah v srdci i vzpomínkách nezaměnitelné místo.
Ani si mě nevšiml
Františka jsem poznala, když mi bylo patnáct let. Můj starší bratr byl velkým nadšencem do všeho, co mělo kola a motor. Ve stodole opravoval motorky a sjížděli se k nám proto se svými stroji kluci z celého okolí.
Jako mladá zvědavá holka jsem vždycky strašně „nenápadně“ chodila okolo a dělalo mi radost, když pánové alespoň na pár vteřin vzhlédli od motorek a podívali se za mnou. Všichni, až na toho jediného, který se mi líbil. František byl vždy tak zažraný do své motorky, že ani nezvedl hlavu.
Tak moc mě to rozčilovalo a přála jsem si, aby si mě alespoň jednou všiml. A mé přání se mi splnilo.Tehdy ještě k nám do vsi nezajížděl autobus, a já proto při cestě ze školy musela domů chodit ještě tři kilometry pěšky.
Jako právě toho dne. Byl studený podzimní podvečer, už se šeřilo a od řeky šla mlha hustá jako mléko. Už jsem si přála sedět doma u kamen, když v tom jsem za sebou uslyšela známý zvuk motorky.
Svezu tě
To je určitě bratr, pomyslela jsem si a těšila se na to, jak mě sveze domů. Motorkář ale jen prosvištěl kolem a uháněl dál. Nešťastně jsem pokračovala v cestě, po pár vteřinách jsem si ale všimla, že se ke mně ten kluk na motorce vrací.
Zastavil těsně přede mnou, sundal helmu a já jsem najednou koukala do těch jeho hlubokých očí. Byl to František. „Promiň, já jsem tě nepoznal. Svezu tě domů,“ řekl mi a pokynul, abych si nasedla. Byla jsem štěstím bez sebe. Doma mě ale jen vysadil a odjel pryč.
Zklamaně jsem za ním koukala, doufala jsem, že alespoň prohodí pár slov. Druhý den mě ale čekalo překvapení. Zazvonil domovní zvonek a před brankou stál on. „Brácha není doma,“ řekla jsem mu a on mi odpověděl tak, jak jsem si vždycky přála,
„Já jsem ale přijel za tebou.“ A o té doby jsme spolu, máme jeden druhého, nic nám nechybí. A já jsem nesmírně vděčná, že můj život nikdy nebyl senzací, ale jen krásnou projížďkou po boku toho mého, dnes už bývalého motorkáře, milovaného Františka.
Marie (61), Kolínsko
