Nevadí těch pár let věkového rozdílu, s Růženkou jsme dobré kamarádky, třebaže je starší. Ale je také rozumnější, jak říkám, a obě se tomu rády zasmějeme.

Je také mým andělem strážným, má tak silný ochranářský pud, že by snad pro mě vlezla i do hořícího domu.

Jen kamarádi

Růžence bylo divné, že taková holka jako já pořád nemůže zavadit o nějakého slušného kluka. „Jasně že všichni dobří chlapi jsou už dávno rozebraní,“ mudrovala. „Ale někde přece je ten jediný pravý.

Jen ho musíme najít!“ Před lety mi to bylo fuk, že kluci se mnou rádi kamarádí, ale berou si mé spolužačky.

Třeba takový Pavel. Dobrý kamarád, dovedli jsme spolu blbnout, ale nikdy ho nenapadlo brát mě jako holku. Když jsem se ho jednou zeptala, co se to děje, měl rychlou odpověď: „Ty jsi skvělá kamarádka, o tebe nikdo nechce jen tak přijít. A manželství je kolikrát sázka do loterie.“

Začalo mi to vadit

Léta ubíhala a já si začala všímat, že jsem snad jediná svobodná v širokém okruhu. A nějak mi to začalo vadit. Vždyť já bych si také zasloužila mít nějakého partnera. No, asi to na mně bylo znát, protože se věci začaly měnit.

Jenomže jestli je manželství sázka do loterie, o jakémkoli vztahu to platí dvojnásob.

První vážný uchazeč trochu pajdal, protože se vyboural před lety na motorce, ale zdál se mi ucházejí. Ale to mi nevadilo. Všimla jsem si, že se rád napije. A to se mi nelíbilo. Rozchod řešil tím, že šel s kamarády do hospody.

Tam se děsně opil a při návratu domů ho přepadli. Dostal šílenou nakládačku, a to mi pak vyčetl.

Nechtěla se s tím smířit

Já to s chlapama prostě neumím, zjistila jsem. Lepili se na mě takové ty ztracené existence. Miloš, který bydlel u maminky a byl to takový budižkničemu, Jarda byl zase frajírek, který se chtěl pomstít své dívce, a tak sbalil mě. Byla jsem jako slon v porcelánu a smířená, že zůstanu sama.

To ale nechtěla Růženka dopustit. Napadlo ji, že bych se mohla seznámit s jejím synovcem. „Je to hodný kluk,“ řekla. „Ale to neznamená, že je blbý!“ rychle dodala. „To by přece nemohl dělat ajťáka.“ Zasmály jsme se tomu nápadu. Já, holka z knihovny, a ajťák. „Vždyť ti jsou pořád uvrtaní u těch svých počítačů,“ namítla jsem.

Byl to šok

Růženka nelenila a svého synovce Petra pozvala na kafíčko. Prý aby se jí podíval na ten její zlobivý notebook. „On by asi jinak nepřišel,“ mrkla na mě spiklenecky. Přišel a já málem dostala infarkt.

Chlapík v šílené pletené čepici s bambulí, flanelová košile na něm visela. „Vždyť vypadá jako muchomůrka,“ vyprskla jsem smíchy.

Červená čepice s bílou bambulí! Růženka ale trvala na svém, že je to pro mě ten pravý. Faktem je, že měl milý úsměv. Netušil, že na něho Růženka nastražila past. Slíbil, že se podívá i na můj počítač, který opravdu stávkoval.

Jiný člověk

Domluvili jsme se a Petr opravdu přišel. Bez čepice, pěkně oblečený. Zírala jsem. Prý si nebral své obvyklé montérky, lidé berou ajťáky za potrhlé, tak jim vychází vstříc.

Ukázalo se, že je to příjemný společník a po pár týdnech jsem zjistila, že jsem zamilovaná.

Lucie J. (54), Zlín