Po rozvodu v pětapadesáti jsem byla přesvědčená, že už žádný nový vztah nepřijde. Ale objevil se úžasný muž. Jenže já mu nyní mohu být přítěží.

Dlouho jsem žila sama a postupně se smiřovala s tím, že už to tak zůstane. Nakonec se ale ukázalo, že život může překvapit i později. Jenže teď stojím před těžkým rozhodnutím. Mám svému partnerovi říct pravdu? Pravdu o nemoci, kterou lékaři nedokážou vyléčit?

Nečekané setkání

Bylo mi dvaašedesát, když jsem šla na narozeninovou oslavu manžela mé kamarádky. Mezi hosty byl i Milan. Byl už několik let vdovec, tedy sám, jak se dnes říká. A já vlastně také.

Ten večer mě ani nenapadlo, že by mezi námi mohlo vzniknout něco víc, ale byl mi velmi sympatický. Pár dní po oslavě mi kamarádka prozradila, že se na mě Milan vyptával. To byla ideální příležitost, aby nás znovu svedla dohromady. Já jsem ale zpočátku váhala.

Celé roky jsem si sice říkala, že nechci zůstat sama, ale když přišla možnost začít něco nového, najednou jsem měla pochybnosti. Nakonec jsem si ale řekla, že není důvod to alespoň nezkusit.

Z přátelství něco víc

Náš vztah se vyvíjel opravdu pomalu. Dlouhou dobu jsme byli spíš dobří přátelé než partneři. Povídali jsme si, chodili na procházky a trávili spolu čas. Trvalo skoro čtyři měsíce, než přišel první polibek.

A tehdy jsem znovu pocítila ten známý pocit, jako by mi v břiše poletovali motýli. Už jsem ani nevěřila, že se někdy budu cítit tak zamilovaně jako kdysi v mládí.

Začali jsme spolu chodit častěji ven, občas jsme přespali jeden u druhého, ale každý jsme si nechali vlastní byt. Jen jsme spolu postupně trávili čím dál víc času. Při jedné pravidelné lékařské prohlídce se ale doktorce něco nezdálo.

Poslala mě proto na další vyšetření. Několik týdnů čekání na výsledky bylo nepříjemných, ale stále jsem si říkala, že to bude jen planý poplach. Lékaři mi oznámili, že mám nemoc, která sice obvykle nezkracuje život, ale zato člověka velmi omezuje.

Svaly postupně slábnou a ubývají, takže za několik let může být člověk odkázaný na pomoc ostatních. Jinými slovy, pravděpodobně přijde čas, kdy nebudu úplně soběstačná.

Těžké rozhodování

Od té chvíle řeším velké dilema. Mám o tom Milanovi říct? Nemáme za sebou desítky let společného manželství, které by nás pevně svazovalo.

A právě proto mám strach. Myslím, že by mě neopustil, má dobré srdce, jenže já si nejsem jistá, jestli je správné ho do takové situace stavět.

Strach mě zcela ničí

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se bojím toho, co přijde. Budoucnost je najednou plná otázek. Přitom si někdy říkám, že by mi stačilo tak málo, aby mě objal a řekl, že to spolu zvládneme.

Zdena P. (67), Jihlava