Když mi zemřela kamarádka, byla to rána, se kterou jsem se nesmířila. Na první výročí jejího úmrtí se ale stalo něco neuvěřitelného.

Linda byla jako moje sestra. Seznámily jsme se hned první den ve školce. Od toho dne nás nikdo nemohl rozdělit. Byly jsme pořád spolu. Jedna řekla větu a ta druhá ji dokončila. Naše myšlenkové pochody byly na stejné vlně. Byl to krásný a láskyplný vztah. Životem jsme proplouvaly společně.

Hrací truhlička

Pamatuji si na den, kdy Lindě zemřela babička. Byla smutná a já jen těžko hledala způsob, jak ji rozveselit. Ani nevím proč, ale dala mi tehdy takovou malou truhličku. Uvnitř stála na pérku baletka. Když se truhlička otevřela, začala hrát tklivá hudba.

Vím, že jí tu truhličku dala kdysi babička. Ale Linda trvala na tom, že mi ji chce dát. Dary se odmítat nemají, takže jsem ji přijala. Občas jsem truhličku otevřela a poslouchala tu příjemnou hudbu. Vždycky mi to připomnělo Lindu a hned mi bylo veseleji.

Měly jsme plány…

My dvě jsme měly veliké plány. Chtěly jsme spolu odletět do Španělska a žít ze dne na den. Nikdy by mě nenapadlo, jak je život vratký. Týden před odletem Linda zemřela. Ocitla se ve špatnou chvíli na špatném místě. Stala se součástí tragické dopravní nehody.

Když mi to volala její maminka, nechtěla jsem tomu uvěřit. Až když jsem stála na jejím pohřbu, došlo mi, že je konec. V hlavě se mi honilo tolik věcí. Měla jsem pocit, že se mi ta hlava rozskočí.

Přišla jsem o toho nejdůležitějšího člověka, kterého jsem ve svém životě měla. Nějaké Španělsko najednou nemělo vůbec žádný smysl. Potřebovala jsem čas, abych se s tím vyrovnala.

V pokoji jsem měla truhličku, kterou mi Linda kdysi darovala. Ze samého žalu jsem nebyla schopna ji otevřít a poslouchat tu smutnou melodii. Rok se na ni jen prášilo. Skoro jsem ji chtěla vyhodit, jak mě to sžíralo.

Příjemný chlad

Když se blížilo výročí úmrtí mé kamarádky, bylo mi zle. Šla jsem jí na hrob, zapálila svíčku a brečela jako želva. Bylo to pořád velmi čerstvé. Když jsem přišla domů, padla jsem rovnou do postele. V temném pokoji jsem zaslechla známou melodii.

Otočila jsem hlavu na truhličku. „Jak to, že hraješ?“ řekla jsem a zaklapla horní víko. Znovu jsem položila hlavu na polštář a brečela. Netrvalo to dlouho a hudba byla zpátky. Usedla jsem na postel a nevěřícně se na truhličku podívala.

Vztekle jsem víko zase zavřela. Seděla jsem a čekala, jestli se znovu otevře. A skutečně – víko se znovu otevřelo, baletka se točila dokola a hudba bez přestání hrála. V pokoji jsem ucítila chlad, ale byl příjemný.

Šimral mě po tváři. Byla to Linda! Hned jsem si vybavila naše dětské povídačky o tom, že když někdo zemře, pořád tady vlastně je. A je to pravda! Ta truhlička je toho důkazem.

Klára D. (53), Praha