Když mi dcera oznámila, že by bylo lepší, abych se přestěhovala do domova důchodců, byl to šok.

Dcera tvrdila, že chce, abych měla péči a společnost. Mně to ale znělo jako zdvořilé balení rozhodnutí, které už padlo bez mého souhlasu. Můj byt byl plný vzpomínek, drobných předmětů, které jsem sbírala celý život.

Každý měl svůj příběh a já je měla opustit, jako by to byly věci bez významu. Když jsem balila poslední krabici, cítila jsem, že se můj svět smršťuje do několika kufrů.

Nikdo to neřekl nahlas, ale bylo jasné, že většina z toho, co jsem měla ráda, už se mnou nepůjde.

První dny mezi cizími lidmi

Domov byl čistý, prostorný a upravený. S minulým životem však neměl nic společného. Personál se choval mile, ale úsměvy byly naučené a pečlivě dávkované. Ostatní obyvatelé se snažili navazovat kontakt, ale já cítila, že jejich svět je jiný než ten můj.

Oni si zvykli, já jsem se teprve učila, jak se chodí po cizí chodbě, která má stejný tvar jako všechny ostatní. Pokoušela jsem se být společenská.

Přidala jsem se ke stolku při obědě, poslouchala jsem rozhovory o bolestech kolen, vnoučatech a vzpomínkách, které neznám. Přála jsem si být součástí toho proudu, ale připadala jsem si jako někdo, kdo přisedl na místo, kde kdysi sedávala jiná žena.

Co zůstává po radosti života?

Po večerech jsem třídila fotky, které jsem si přivezla. Ne kvůli sentimentu, ale proto, abych si připomněla, že žiju stejný život jako ta žena na obrázku. Nejvíc mě trápilo, že se nemám s kým podělit o drobnosti dne. Dřív jsem mohla kdykoli zavolat dceři.

Teď mi zvedne telefon až večer, když uloží děti. Překvapilo mě, jak rychle člověk zjistí, že mu nechybí jen byt nebo věci. Chybí mu vlastní rytmus, vlastní hluk v kuchyni, vlastní rituály.

Když víte, že se už nevrátíte

Jedno odpoledne mi dcera řekla, že můj byt už má nové nájemníky. Přinesla mi fotku v mobilu. Viděla jsem cizí gauč, cizí barvy a cizí deku pohozenou přes opěradlo. Uvědomila jsem si, že můj domov už není nikde. A tak žiju v pokoji, který je čistý a upravený.

V pokoji, kde se dá všechno snadno najít, protože je tam málo věcí. Ne jako kdysi u mě doma. Teď je to obyčejné pokračování života, který se zúžil na to nejnutnější. A s tím už se nedá bohužel nic udělat.

Mirka P. (78), Zlín