Brala jsem ji jako svou vnučku, celé dětství jsem ji hlídala. Pak se někam odstěhovala. Po deseti letech mi ale kdosi zazvonil u dveří.

První krůček udělala Markétka u mě doma. Její rodiče, mí mladí sousedé, na ni neměli moc času, byli hodně zaneprázdnění, a já byla taková jejich babička na hlídání. Ty jejich bydlely příliš daleko. Markétka byla více u mě než doma.

Mé vlastní děti, dva synové, byli tehdy už dávno dospělí a bydleli jinde. Do rodiny se ale ani jeden z nich nehrnul. Markétku jsem tedy brala vlastně jako své vnouče.

Moc jsem ji milovala. Když se s rodiči v jejích třinácti letech stěhovala kamsi na druhou stranu naší země, rvalo mi to srdce. Stála jsem u okna a brečela.

Doufala jsem, že ji nevidím naposledy. Každý den, když jsem otevírala poštovní schránku, jsem doufala, že tam najdu od ní dopis.

Vzácná návštěva

Jenže čas šel, roky míjely, a já čekala marně. Tak uběhlo dlouhých deset let. Už dávno jsem přestala doufat, že by se stal zázrak a já svou holčičku ještě někdy viděla.

Můj starší syn se oženil, ale jeho žena mě neměla ráda, pohádaly jsme se hned na začátku jejich vztahu, jejich synka Davídka jsem vlastně nikdy neviděla. Druhý syn se nikdy neoženil, takže jsem se žádného vnoučete nedočkala.

I když mě mladší syn celkem často navštěvuje, přece jen mě trápí, že je sám a bez dětí. Na ženy nemá štěstí. Štědrý den ale se mnou tráví, abych nebyla sama. Ovšem před rokem mě čekalo velké překvapení. Stalo se to víkend před Štědrým dnem.

Někdo zazvonil na zvonek u dveří. Kdo to může být? Říkala jsem si. Váhavě jsem vyhlédla ze dveří – a srdce mi zaplesalo radostí. Poznala jsem ji hned, i když to už nebyla holčička, ale mladá žena.

Babička

Ve dveřích stála moje Markétka, usmívala se a za ruku držela krásnou, asi tříletou holčičku. „Tohle je moje babička,“ řekla té malé a mé srdce se zaradovalo ještě víc. Běžela jsem postavit na čaj a vytáhla cukroví.

Byl to nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy pod stromeček dostala. Slíbily jsme si, že se budeme vídat alespoň jednou do roka. Každým dnem je tedy očekávám!

Ludmila (77), Olomouc