Myslela jsem si, že udělám dobrý skutek a pomohu nemocné mamince. Jenže se to obrátilo proti mně. Skončila jsem na policii.

Bydlím s manželem v centru našeho města. Nedaleko ještě stále bydlí mí rodiče, táta je ještě vcelku aktivní, chodí dokonce na brigády, aby si trošku přilepšil k důchodu. S maminkou to je horší. Nemůže na nohy, má problémy s koleny.

Jednou jí ale moc pomohla mast, kterou přivezla sestra z jižních Čech. Někdo ji tam vyráběl z konopí, které si pěstoval tajně ve skleníku. Podotýkám, že tento příběh je z doby, kdy u nás tato rostlina nebyla povolená vůbec, ani pro vlastní potřebu.

Omladina

Ten večer jsem se vracela z práce hodně pozdě. Stála jsem na zastávce autobusu, a vedle mě čekala skupinka mladých lidí. Jejich hovor se nedal přeslechnout.

Bavili se o konopí, jeden z mladíků ho měl k dispozici, a to přímo u sebe. Přemýšlela jsem, jak se k té bylině, která by mámě pomohla, dostat. Nakonec jsem si dodala odvahy a vykročila k omladině: „Nebylo by taky pro mě?“

Mladí se na mě podívali s překvapením, a pak jeden z nich vytáhl policejní odznak. Celé se to seběhlo tak rychle, připletla jsem se nedopatřením do tajného policejního zásahu na drogové dealery.

Spadla klec

Ani nevím, jak jsem skončila společně se dvěma mladíky, co se na zastávce taky nechali nachytat, v policejním autě.

Brečela jsem jako želva, že opravdu nejsem drogová dealerka, že jsem slušná pracovnice místní továrny a že jsem to chtěla jen pro svou nemocnou maminku na mast, která jí pomáhá na bolavá kolena. Vyslýchali mě až do rána, manžel doma šílel hrůzou, kde jsem.

Když si pro mě ráno přijel na služebnu, nepromluvil se mnou ani slovo. Policie totiž stihla šťourat jak u nás doma, tak v mém zaměstnání. Z práce mě nevyhodili, ale dodnes si občas někdo vzpomene, připlíží se ke mně v kanceláři zezadu a štěkne mi do ucha: „Bony, nebyly by bony?“

Eva (60), Plzeň