Nikdy bych nevěřila, že se toho dožiju. Když mě děti přestěhovaly do domova pro seniory, potkala jsem tam nejlepšího tanečníka svého života.

Život někdy tropí věci, které by člověk nevymyslel. Muže svého srdce jsem si nevzala. Zamilovala jsem se do něj v tanečních, a pak se mi kamsi ztratil. Věděla jsem pouze, že se jmenoval Karel a nic víc.

Ani kde bydlí, ani na jakou školu chodí. Všechno pohltila mlha, ze které vystoupil a zase v ní zmizel. Ty hodiny na parketu při hudbě a tanci byly pro mě ale nezapomenutelné.

Ve snech

Nikdy jsem už ten pocit nepoznala. I když jsem si časem našla skvělého kluka a posléze si ho vzala, měla ho ráda a založila s ním rodinu, na Karla jsem nikdy nezapomněla. Stále jsem ho měla ve svých snech.

Zdálo se mi o něm často a v těch snech jsem s ním zase protančila celou noc a ráno se probudila celá omámená jeho kouzlem. Tak tomu bylo téměř šedesát let.

Ze mě už byla pětinásobná babička a dokonce prababička, manžel už zemřel a děti došly k názoru, že by mi bylo lépe v domově pro seniory. Když mě do toho ústavu stěhovaly, nebránila jsem se. Říkala jsem si, že mě už v životě stejně nic nečeká.

Romantika

Ostatních seniorů v ústavu jsem si příliš nevšímala, měla jsem svůj pokoj a v něm svůj klid. Až když se za pár týdnů konal taneční večírek, přesvědčily mě sestřičky, abych se ho zúčastnila. Seděla jsem tam jako nováček a snažila se tvářit pozitivně.

Najednou se přede mnou uklonit jeden senior. Jako galantní muž ze staré dobré školy mě teď vyzval k tanci. Už při první otočce, jako bych se vznášela! Jako bych byla ve svém snu! Podívala jsem se tanečníkovi do očí. A do těch mých se v tu chvíli hrnuly slzy.

„Karle?“ zašeptala jsem. „Já jsem tě také hned poznal,“ usmál se a dodal: „vůbec jsi se nezměnila!“ Od té doby jsme stále spolu. Kdo by to řekl, že potkám svou lásku po tolika letech? Tančíme spolu a nemůžeme se toho nabažit. Jako bychom chtěli dohnat ztracený čas!

Kateřina (78), Praha