Ten dětský smích. Kdysi se rozléhal celým bytem, a když kluci vyrostli, těšila jsem se, že tu hudbu uslyším, až oni budou mít děti. Bohužel je tu ticho.

Kolikrát jsem si představovala, že za rohem vykoukne malá holčička nebo klouček, rozběhnou se ke mně a obejmou mě. Ale není tu nikdo, děti ani dospělí. Osmdesát let života je za mnou, a přesto, když přemýšlím o své rodině, si připadám, jako bych neměla žádnou.

Můj první syn

Jmenuje se Tomáš. Narodil se, když jsem byla mladá a naivní. Tehdy jsem byla vdaná za svého prvního muže a nebylo to snadné manželství, to vám povím. Často jsme se hádali, dusili se v nespokojenosti a nevyřčených slovech.

Jen Tomáš byl světlem v tom chaosu. Měla jsem ho ráda, i když jsem to možná neuměla správně ukázat. Po otci zdědil tvrdohlavost a často jsme si nerozuměli, já byla přísná. On chtěl svobodu, já zase disciplínu.

A tak jsme se postupně vzdalovali, slovo po slově, rok po roce. Poslední kapka přišla jednou na jaře, Tomovi bylo 29 let. Pohádali jsme se kvůli jeho ženě. Nelíbila se mi, myslela jsem, že ho ovládá, že ho odvádí ode mě, tak se rozhodl, že dá přednost jí.

Přestal se mnou mluvit, přestal mě zvát, neposílal ani zprávy. Prostě zmizel. Žije jen pár kilometrů odtud, ale nedává o sobě vědět.

Nový začátek, staré stíny

Vím, koho se ptát, jak se má, co dělá, kolik má dětí, mých vnoučat, která jsem nikdy neviděla. To bolí. I tak se bojím ozvat. Pak je tu ještě jeden syn.

Po rozvodu jsem si myslela, že můj život ještě může nabrat nový směr, a tak jsem potkala muže, který byl úplně jiný. Klidný, chápavý, s ním se dalo mluvit beze strachu. Vzali jsme se a po několika letech přišel na svět můj druhý syn David.

Byla jsem starší, rozumnější, mírnější. Davida jsem milovala s něžností, kterou jsem už u Tomáše neuměla projevit. Věřila jsem, že tentokrát to bude jiné. Chlapci ještě chvilku vyrůstali spolu. Ale byli každý jiný.

David byl tiché dítě, nikdy moc nezlobil ani se moc nehádal. Byl chytrý, zvídavý, ale také hodně uzavřený. Vždycky měl svůj svět, své knihy a sny. Doufala jsem, že si najde někoho, s kým ten svůj svět otevře. Ale roky ubíhaly.

Oslavil třicet, pak čtyřicet a stále nic. Žádná partnerka ani dítě. Jen práce. S bratrem se nevídá. Nic si neudělali, ale možná já jsem tím negativním poutem, kdy kluci nevědí, co by si řekli.

Rodina, která neexistuje

Někdy se přistihnu, jak si říkám, že bych dala cokoliv za to, abych mohla podržet v náručí vnouče. Jedno jediné. Ne jako náhradu, ale jako připomínku, že jsem tu byla, že jsem něco vytvořila, že jsem něco po sobě zanechala. Tomáš má dvě děti, kluka a holčičku.

David je samotář, a i když spolu mluvíme, žije si pro sebe, takže ho také nevídám, jak bych chtěla. Ale pečuje o mě, když je třeba, to nemohu popřít. Do lékárny mi zajde, večeři udělá, když ho o to poprosím, ale není tu žádné teplo, žádná rodinná radost.

Jen povinnost a prázdnota. Oba víme, že on rodinu asi nikdy mít nebude. Neptám se ho, ale cítím, že ho to trápí. Bolí ho, že nenašel tu pravou. Od něj tedy vnoučata asi mít nemohu.

Chyby, které nejdou vzít zpět

Možná jsem byla špatná matka. Tuhle myšlenku si nosím v hlavě čím dál častěji. Možná jsem Tomáše od sebe odehnala sama, svým soudem a pýchou. A snad jsem Davida vychovala tak, že se uzavřel a  necítí potřebu někoho milovat. Možná to všechno souvisí se mnou.

Jednou v noci jsem napsala Tomášovi dopis. Dlouhý, upřímný, pokorný. Psal se snadno, ale odeslat ho… to už bylo těžší. Nakonec jsem ho schovala. Měla jsem strach, že se mi vysměje nebo ho to rozčílí.

Nebo jsem se bála, že vůbec neodpoví, což by bolelo nejvíc, kdyby nereagoval. A tak jsem to vzdala. I když vzhledem k věku mám nutkání se mu ozvat. Nevím, kolik mi zbývá času.

Ztracené roky nevrátím

Každé ráno, když se dívám do zrcadla, vidím ty ztracené roky. Vrásky, které nesou jména těch, jež jsem ztratila. Stříbrné vlasy jako jizvy po každé hádce a oči, ve kterých už není naděje. Jen otázky. Proč? Co jsem mohla udělat jinak?

A co jsem neměla dělat vůbec? Ach jo. Kdyby David měl dítě. Aspoň jedno, abych zažila to, co mi říkají kamarádky. Že vnoučata si užijí víc než vlastní děti. Ale David vždy jen mávne rukou.

Neumím vysvětlit, co to znamená držet v náručí dítě, které nese kousek vás. Neumím podat, jak chci slyšet „babičko“. Neumím mu říct, jak moc mi to chybí. Každý den je stejný. Ráno vstanu, uvařím si čaj, dívám se z okna, zapínám rádio, ohřeju oběd.

Odpoledne se projdu, pokud mě bolavé koleno pustí. Večer si pustím televizi. Třikrát týdně jdu nakoupit, větší nákupy mi vozí David. Občas se staví kamarádky nebo já jdu za nimi.

Dny, které se opakují

Když jsem byla mladá, představovala jsem si stáří jako klidné období, kdy budu sedět na lavičce s vnoučaty, plést si s nimi věnečky z pampelišek, péct jim koláče a vyprávět pohádky. Jako jsem to měla s babi já.

Vím, že dnes by možná vnoučata přijela na oběd a byla by na mobilech. Ale i tak by tu bylo živo. Místo toho tu sedím sama bez koláčů, pohádek a dětí. S prázdnýma rukama a hlavou plnou vzpomínek, které spíš bolí. Mám dva syny, ale vlastně nemám nikoho.

Zdena K. (80), Kladno