Sama jsem vychovávala čtyřletého syna. Někdy to byla pořádná jízda. Jako tehdy, když se v nestřeženém okamžiku ztratil v obchodním centru.

Můj syn David se totiž rozhodl, že si se mnou zahraje na schovávanou. Zatímco on to bral jako dobrodružnou hru a zábavu, já byla na omdlení. A nikdy by mě nenapadlo, jak taková šílená situace může dopadnout.

Energické dítě

Po rozvodu jsem to neměla jednoduché. Davidův tatínek nejenže odešel za jinou ženou, ale pořídil si s ní další dítě. A o Davídka se moc nezajímal. Většinu času jsem na něj byla sama a někdy mi dal pořádně zabrat.

Při nakupování se nudil

Energie měl za tři. A když jsme spolu byli v obchodě, bylo to obzvlášť náročné. Nakupování ho nebavilo, a tak jsem ho musela všelijak motivovat. Například tím, že když vydrží, dostane odměnu. Jednou jsem ale zažila něco, na co nikdy nezapomenu.

Po synovi ani stopy

Byli jsme ve velkém hypermarketu a já si vzpomněla, že jsem něco zapomněla ve vedlejší uličce. Davídek stál zrovna u stojanu s Legem a nemohla jsem ho odtamtud dostat. A tak jsem si jen narychlo odběhla. Bylo to otázkou několika vteřin.

Jenže když jsem se vrátila, byl pryč. Vozík stál na místě, ale po synovi ani stopy. Polil mě studený pot. Začala jsem ho volat, běhala mezi regály. Lidé se otáčeli, nikdo ho nikde neviděl. Nakonec jsem, celá vyděšená, doběhla za ochrankou.

Třásla jsem se, hlavou mi běžely ty nejhorší scénáře. A začala jsem koktat: „Má na sobě červenou mikinu, modré kalhoty, jmenuje se David,“ vyhrkla jsem na pána v uniformě.

Za chvíli se z reproduktorů ozvalo hlášení a obchodní centrum jako kdyby se na moment zastavilo.

Čas ubíhal…

Doufala jsem, že to David uslyší a odněkud vyběhne. Ale ani další, nekonečně dlouhou minutu nic. Myslela jsem, že už strachy omdlím. „Určitě ho někdo odvedl,!“ napadl mě ten nejhorší scénář. A pak jsem ho uviděla. Vyšel zpoza rohu s neznámým mužem.

Smál se, jako by se nechumelilo, a vesele mi mával. „Dobrý den, myslím, že tohle bude váš uličník,“ usmál se muž. „Schoval se za stojan s oblečením a vybafl na mě. Málem jsem dostal infarkt.“ Já měla v tu chvíli chuť syna rozcupovat i obejmout zároveň.

„Davide! Víš, jak jsem se o tebe bála!? Tohle vůbec nebylo vtipné. Víš, co všechno se mohlo stát?“ zvýšila jsem hlas, když jsem ho objala. Pak jsem se otočila k muži: „Hrozně moc vám děkuji.“ A znovu jsem se rozbrečela, tentokrát úlevou. A nejraději bych toho sympatického muže také objala.

Odpoledne v kavárně

Když viděl, jak se pořád celá klepu, navrhl, že nás s Davidem pozve do cukrárny, která byla hned vedle. Souhlasila jsem. Potřebovala jsem se trochu zklidnit. Sezení u kafíčka, dortu a poháru bylo neskutečně příjemné.

Bylo mi hezky

Povídali jsme si, smáli se, David byl kupodivu klidný. A Adamovi, tak se můj zachránce jmenuje, pořád něco vyprávěl a ukazoval v jeho oblíbené knížce. Najednou jsem se úplně zklidnila a bylo mi strašně hezky. Jako kdybych Adama znala léta.

A jsme rodina

Vůbec se mi nechtělo domů. Nakonec jsem Adama poprosila, zda by mi dal své číslo, že bych mu ráda ještě poděkovala. Ale bála jsem se, že odmítne. Ale on souhlasil.

Vyměnili jsme si tedy čísla a od té doby jsme se vídali stále častěji, až jsme se nakonec sestěhovali a o tři roky později jsme se vzali.

Kateřina F. (51), Plzeň