Diabetes. Nemoc, se kterou se spíš perou starší. Můj bratr ji má celý život a komplikuje mu vše. I vztahy, takže jeho bolesti snáším já.
Pavel je o 10 let mladší. Stále je v mých očích pořád ten samý kluk s velkýma očima plnýma otázek. Ačkoliv je dnes ve zralém věku, ve chvílích, kdy je mu těžko, hledá mou přítomnost. Tak samozřejmě jako tehdy, když mu bylo deset.
První bodnutí, kterým jsme prošli
Pavel onemocněl cukrovkou v pubertě. Tehdy to bylo jako rána z čistého nebe. Z ničeho nic mdloby, žízeň, únava. Maminka brečela na chodbě nemocnice a tatínek si sedl, aniž by řekl jediné slovo. Já jsem tomu nerozuměla, ale věděla jsem, že se něco změnilo. Od té chvíle už nikdy nebyl bez starostí.
Složitý vnitřní svět, jemu já nerozumím
S nemocí přišla i proměna povahy. Pavel se stal opatrný, přehnaně zodpovědný. Všechno muselo být pod kontrolou. Kolik cukru sní, kolik kroků denně udělá, jestli má dost inzulínu, jestli to ostatní pochopí. Začal se stávat uzavřeným.
Byl z něj perfekcionista do morku kostí. A taky hypochondr, který se lekl každé změny stavu. Nikdy si neudržel vztah. Vždycky se snažil být tím nejlepším, ale každou partnerku jeho úzkosti vyčerpaly. A když odešly, ještě víc se stáhl. Já zůstala. Sestra.
Nejbližší. Bydlí nedaleko a často mi volá. Někdy jen proto, aby mi řekl, že má divný tlak nebo že ho píchlo u srdce. Přijedu, sedíme spolu a většinou mlčíme. V tom tichu je všechno. Strach. Vyčerpání. Potřeba být nablízku. Držím ho za ruku, když má slabší den. On se pak na mě dívá tak vděčně, že mi to trhá srdce.
Bolest, která jen tak neodchází
Je mi líto, že ho nemoc připravila o kus lehkosti. O možnost být milován bez podmínek. Někdy bych mu nejradši zakřičela, ať se nadechne a žije. Ale vím, že by to nezvládl. Jeho svět je křehký. A já ho držím, jak umím. Jsem jeho jistota. Ačkoliv to někdy bolí. Proto píšu tenhle příběh.
Může se na mě vždy spolehnout
Protože i když Pavel možná nikdy nenajde partnerku, která by ho unesla, já tady budu. Pořád. Jako tehdy, když mu bylo deset. Ale přála bych mu lásku. Protože vím, jak po ní celý život touží. Cítí se být méněcenný, protože si nezaložil rodinu.
Protože si neudržel partnerky, které ty rodiny mají. Bojím se o něj. Je v kolotoči fyzické nemoci i psychické. Vím to. On také. Ten boj je velmi těžký.
Marie P. (60), Brno
