Jsou to tři roky, co sdílíme naši venkovskou usedlost s přírodními úkazy Pajdou a Rajdou. Jsou sehraná dvojka, jaká se jen tak nevidí. Všechny hříchy jim ale odpustíme.
Když jsme s manželem nastoupili do důchodu, rozhodli jsme se, že prodáme byt a pořídíme si domek na vesnici. Měli jsme tehdy tříletého pejska Pajdu a řekli jsme si, že si k němu pořídíme ještě jednoho psího parťáka.
Doslechli jsme se, že ve vedlejší vesnici právě jeden pán prodává štěňátka, která se jeho fence narodila, a tak jsme k němu zajeli. Hned na první pohled jsme si jedno ze štěňátek zamilovali. Byla to fenka, hrozně milá a přítulná.
S majitelem jsme si plácli a za pár dní už se fenka, které jsme dali jméno Rajda, stala členem naší domácnosti.
Čekal nás ale ještě poslední půlrok na sídlišti v bytě ve 3. patře bez výtahu, než jsme se mohli natrvalo odstěhovat do domku na vesnici. Bylo to šest nekonečných měsíců, zvlášť s malým štěňátkem, které nám začalo růst před očima.
Peklo v bytě
Z malého štěněte se stával dvacetikilový medvěd a nošení do schodů přestala být sranda. Jenže nám nic jiného než ji nosit, nezbývalo. Natolik jsme ji rozmazlili, že po schodech jít odmítala. Dole si postavila hlavu, že zkrátka nahoru sama nepůjde.
A tak jsem ji vždy musela vzít do náruče a vynést. Ve druhém patře jsem už mívala na krajíčku. Rajda si z toho ovšem hlavu nedělala. Vychovat ji, to nebyla žádná legrace. Nechala se vynést, vběhla do bytu, rozlila misku s pitím a udělat hromádku v obýváku.
A to bylo na denním pořádku! Nejtěžší to s ní ovšem měl náš Pajda. Rajda byla brzy daleko větší, než on a měla ho jako svou hračku. Když si Pajda někam zalezl, aby měl klid, Rajda si ho rychle našla a dorážela na něj, olizovala ho a nedala mu pokoj.
Až se stali nezvladatelnými oba. Když jsme se přestěhovali na vesnici do domku se zahradou, dost jsem si oddychla. I když s Pajdou a Rajdou to pořád snadné není. Nutí mě za nimi sprintovat, protože se rozhodnou běžet přes pole za srnkou.
Rajda u otevřených dveří auta stále čeká, až ji vysadím, protože ona přece sama nastupovat nebude. Každé ráno mi Rajda skočí do postele a oblíže mi celý obličej. O čistém oblečení si mohu nechat jen zdát.
Všechno jim prominu
I přes to všechno si nemůžu pomoc, bez nich by byl život prázdný a nudný. Milují nás se špatnou i dobrou náladou. Nesoudí nás, nepomlouvají a vždycky jsou připraveni tu pro nás být.
Takže i přes to všechno zničené a oslintané jsem šťastná, že ty naše dva psí parťáky máme!
Hana (68), Ostravsko