Na porevoluční podvody jsem nebyla připravená. Nechala jsem se zlákat výhodnými nabídkami a naletěla. Dnes už ničemu nevěřím, můj muž také ne.

Dodnes jsem jako Alenka v říši divů z toho, čeho všeho jsou schopni podvodníci. Na začátku devadesátých let se vyrojily různé firmy, které nabízely lákavé předváděcí akce.

Manželovi se to tehdy náramně zalíbilo, nosil domů různé letáky, kde nás zvali na výlet s občerstvením a předváděčkou parádních výrobků, o kterých se nám ani nesnilo. Jednou to bylo nádobí, podruhé deky, které měly neuvěřitelné účinky na naše zdraví.

Vždycky jsme si přinesli klobásu, čokoládu nebo lahvinku vína jako dárek. Radovali jsme se jako malé děti. A nebyli jsme sami. Jednou se manžel dokonce popral u poštovních schránek o takový leták se sousedem.

Předražený

Naše prozření bylo kruté. U luxusního nádobí se začaly trhat úchyty, známí z Německa se nám vysmáli, že jsme sedli na lep podvodníkům. I deky, které jsme „výhodně“ nakoupili, byly mnohanásobně dražší, než u nich v německých obchodech.

Záhy jsme se dozvěděli, že jsme prý smetištěm Evropy. Byla jsem fascinovaná, když jsem jednou v Drážďanech navštívila známou drogerii, kde bylo sice stejné zboží jako u nás, ale za lepší cenu. Výrazně lepší.

Mami, to nekupuj!

A největší peklo přišlo s internetem, který se naučil nejprve ovládat můj muž, a teprve pak já. Oba jsme si tehdy objednali úžasné věci. Třeba já si objednala krásné plavky na léto.

Když nedorazily do konce prázdnin, bylo mi jasné, že se jich už asi nedočkám. Další věci sice přišly, ale v děsivé kvalitě. Z triček se páraly nitě, boty byly o dvě čísla menší.

„Mami, už to beze mě nekupuj!“ přikázala mi dcera. „Musíš číst recenze, než něco koupíš. A i to není jistota!“ Dnes jsme s manželem už ke všemu tak nedůvěřiví, že jsme si nepořídili raději ani internetové bankovnictví.

Jiřina (69), Děčínsko