Já a moje sestra Marie jsme vyrůstaly jako dvě nerozlučné kamarádky. I když jsme byly každá jiná.

Marie byla silná, sebevědomá, pořád věděla, co chce. Já byla tišší, spíš pozorovatelka, co se nechala životem vést. Čím jsme byly starší, tím víc jsme se začaly rozcházet.

Marie měla potřebu mluvit mi do všeho. Koho si mám vzít, kde mám bydlet, jak mám vychovávat děti. A i když to možná myslela dobře, dusilo mě to.

Rozchod nás bolel

Jednoho dne jsme se pohádaly. Pořádně. Už si ani nepamatuju kvůli čemu přesně. Možná to bylo o penězích, možná o tom, že jsem jí něco neřekla včas. Vím jen, že na mě křičela. A já poprvé v životě také zvýšila hlas. Pak bylo ticho.

Po více než roce přišla zpráva: „Stěhuju se do Austrálie. S Petrem. Potřebuju změnu.“ Věděla jsem, že to není jen kvůli lásce nebo dobrodružství. Bylo to i kvůli mně. Chtěla být daleko, možná aby mě přestala soudit.

Neodpověděla jsem. A ona znovu nenapsala. Uplynuly roky. A pak mi jednou zazvonil telefon. Ozvala se. „Ahoj, sestřičko,“ hlesla. Plakaly jsme obě. Jako kdyby se tím pláčem ztrácely roky, které jsme promarnily.

Od té doby si občas zavoláme. Vždycky říká, jak jí chybím, a já jí to oplácím. Ale pak přijde chvíle, kdy se jedna z nás zeptá: „Uvidíme se ještě někdy?“ A odpověď už známe.

Už nikdy spolu

Jsme staré. Ona má nemocné srdce, já sotva ujdu pár schodů. Cestu do Austrálie by moje tělo nezvládlo a její taky ne. I s nabízenou pomocí našich dětí. Není způsob, jak se sobě přiblížit.

I na půli cesty někde v Asii by to pro nás byla zátěž. Je to tak strašně deprimující. Jsme tu, ještě žijeme, není vyloženě pozdě, přesto víme, že už k sobě nemůžeme.

Zůstává jen hlas

Slyším její hlas. A ten hlas je mým mostem přes celou zeměkouli. Alespoň tak. Je to ale málo. Zůstala mi její slova. A snad i naděje, že až jednou přijde konec, potkáme se tam, kde už nejsou letadla, ani vzdálenosti.

Božena J., (72), Náchod