Rodiče nám kladli na srdce, že lhát se nemá. Jenže pravda byla krutá! Dlouho jsem všem namlouvala, jak se mám dobře. Přitom jsem bojovala o život.

Jako malá jsem byla zdravá holčička. Zato moje mladší sestra Vendula byla každou chvíli nemocná. Proto se všichni točili kolem ní, u mě si zvykli, že mi nikdy nic není. Neuměla jsme si stěžovat, brečet, litovat se.

Když mi ve dvaceti letech lékaři diagnostikovali rakovinu, byl to pro mě obrovský šok. Nikomu z rodiny, ani svým rodičům, jsem to nedokázala říct.

Naštěstí jsem tehdy už u našich nebydlela, přestěhovala jsem se do Prahy, původně s přítelem, a našla si tam dobrou práci.

Lhala jsem

I když jsem se s Petrem nakonec rozešla, práci jsem neopustila. Možná za tím byla moje samota a smutek, že se na mě ta nemoc přilepila. Najednou jsem seděla doma a svěřovala se pouze své kočce. Musela jsem na operaci a poté nastoupit náročnou léčbu.

Rodičům jsem řekla, že jedu pracovat do zahraničí. Bylo mi jasné, že bude těžké jim lhát, nedokázala jsem jim ale sdělit tu strašnou pravdu do očí. Bylo to o to těžší, že se blížily matčiny kulaté narozeniny.

Ještě na ně jsem přijela, viděla jsem, jak se všichni radují, slaví a jak mi gratulují, že si v cizině určitě polepším – zejména finančně.

Čekali dlouho

Naštěstí jsem měla dobrou kamarádku, která jezdila často do Německa, odkud jsem rodičům „jakoby“ posílala dopisy a pohledy. Místo toho jsem se potácela po Praze bez vlasů a pohublá.

První atak rakoviny jsem nakonec odrazila, vlasy mi dorostly a po dvou letech jsem se objevila u rodičů. Usmívala jsem se a radostně se s nimi vítala.

Musela jsem pak tři dny, co jsem tam byla, poslouchat, jaké jsem dítě štěstěny, jak se mám dobře, zatímco moje nebohá sestra chytla od klíštěte boreliózu. Seděla na zahradě jako carevna, máma skákala kolem ní, táta ji litoval.

„Vidíš, ty jsi zdravá jako řípa, zatímco naše Vendulka je pořád nemocná!“ Tak jsem je u toho nechala. Jen doufám, že se mi ta strašná nemoc už nikdy nevrátí.

Blanka (58), Praha