Na trhu jsem si vyhlédla pěkné křeslo. Když jsem se do něj doma usadila, rychle jsem usnula. Brzy mě ale vzbudil nepříjemný sen.

Před pár lety jsme byli s přítelem Martinem na víkend v Berlíně. Navrhl mi, abych si na zdejším trhu vybrala dárek. Na první pohled jsem se zamilovala do starožitného křesla a odvezla si ho domů.

Jenže pak jsem zjistila, že v něm do minuty usínám a mám divné sny. Martin se mi smál jen do té doby, než se mu stalo to samé.

Starožitný kousek

Přítel na mě tlačil, abych si vybrala nějaký dárek k narozeninám. Tehdy v Berlíně zrovna probíhal veliký trh s bazarovým nábytkem. Nikdy jsem si použitou věc nekoupila, a to ani v sekáči. Je ale pravda, že některé kousky nábytku byly moc pěkné.

„Nekoukej na cenu ani na velikost, do auta se vleze cokoliv,“ řekl mi Martin a mně padl zrak na sametové křeslo. Vypadalo pohodlně, krásně vyspravené a kupodivu nikde moc ošoupané.

Rozhodla jsem se, že jeden použitý kousek mít doma můžu. Barva by mi navíc ladila se zbytkem nábytku. A tak jsme se vraceli s křeslem v kufru auta.

Ve snu na mě křičela žena

V neděli večer jsem si křeslo naaranžovala do výklenku mého pokoje, sedělo tam perfektně. Jakoby tam celou dobu takové křeslo chybělo. Pustila jsem si hudbu, zapálila svíčku a na křesle se uvelebila pod teplou deku. V mžiku jsem usnula, ale ne na dlouho.

Vzbudil mě podivný sen. V tom snu jsem se přenesla i s křeslem do starého domu. Uprostřed knihovny, kde plápolal jen oheň v krbu, jsem se krčila na svém křesle, zatímco na mě křičela jakási žena.

Nerozuměla jsem jí ani slovo, jazyk jsem nedokázala ani odhadnout. Měla jsem silný pocit, že jsem něco provedla. Bylo to kvůli tomu křeslu?

Pokaždé se to opakovalo

Vzbudila mě rána, knížka mi vypadla z ruky a já se ocitla zase ve svém bytě. Přesunula jsem se pak do postele, ale na křeslo jsem se dívala se značnou nedůvěrou. Doufala jsem, že sen byl výjimkou. Jenže to samé se opakovalo, kdykoliv jsem si do křesla sedla.

Mohlo být klidně dopoledne nebo podvečer, vždy jsem hned usnula a pokaždé jsem se dostala do onoho domu. Buď na mě někdo křičel, anebo jsem slyšela, jak celý dům podivně praská v trámech a v krbu hučí meluzína. Nebylo mi z toho místa dobře.

Skončilo v bazaru

Martin mi vůbec nevěřil. „Tak já si tam taky schrupnu a uvidíme,“ souhlasil nakonec. Podala jsem mu deku a nechala ho večer sedět v mém novém křesle. Fascinovaně jsem ho sledovala, usnul opravdu do minuty. Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci.

Pak sebou ale začal škubat a bylo znát, že se mu zdá něco nepříjemného. „Nechte mě!“ zakřičel, a to už jsem s ním třásla. Řekl mi, že ho někdo napadl a chtěl ho ke křeslu přivázat. Ještě tu noc jsme nádherný kus nábytku odvezli do bazaru.

Lenka T. (54), Litomyšl