Myslela jsem si, že ho předělám, že se změní a nebude už tak přecitlivělý. Když ale přišly děti a problémy, myslela jsem, že náš vztah nevydrží.

Libor je jedináček a jeho rodiče ho hodně rozmazlovali. Otec v něm viděl svého následovníka, musel se věnovat všemu, co bylo v rodě tradicí snad už od pátého kolena, maminka k němu vzhlížela a opečovávala ho, jako by byl princátko.

Vždycky mu ve všem ustoupili, hned na začátku našeho vztahu jsem byla svědkem jeho hysterického výstupu, kdy se choval jako malé dítě. Vztekle dupal a nedůstojně ječel. To mě mělo varovat, protože mu bylo tehdy už téměř třicet let.

Byla jsem tím zážitkem zaskočená – ale nikdo není dokonalý, omlouvala jsem ho. Když mě dva roky nato požádal o ruku, souhlasila jsem. Během následujících let se nám narodily dvě děti. Byla jsem holka z vesnice a to bylo pro mého Libora velké štěstí.

Krize

To, co jsem totiž dokázala vydržet, to by holka z města nedokázala. Nikdy jsme se moc nehádali, byli jsme oba vcelku nekonfliktní. Věděla jsem, že když ho nijak nevyprovokuji, bude klid. Proto bylo naše manželství šťastné.

Ještě chvíli po narození druhého dítěte to šlo. Dcera i syn byli malí a neprosazovali si svůj názor. Jak ale nastoupila dcera do školy, začala se objevovat bouřková mračna. Oba jsme najednou byli jako sud se střelným prachem. Došlo na velkou krizi. Běžela jsem za jeho matkou a bláhově si myslela, že tam naleznu podporu.

Jako malé dítě

U jeho maminky jsem se ale s pochopením nesetkala. Naopak mi došlo, že Libor pro ni bude navždy malým chlapečkem, který přece chyby nedělá. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než smířit se s tím, že už jiný nebude ani on, ani ona.

Postupně jsem pochopila, jak s ním šikovně manipulovat, abych ho dostala bez hysterie tam, kde ho chci mít. A tak naše manželství už řadu let úspěšně zvládá krize. Dnes jsou naše děti už dospělé a já doufám, že jsem je vychovala dobře. Zejména syna, aby se z něho nestal stejný mamánek, jako je jeho tatínek.

Helena (61), Chrudim