Když se můj syn oženil, byla jsem šťastná. Snacha mi přišla milá, chytrá, a hlavně jsem viděla, jak moc ji můj syn miluje. A o to nám, rodičům, jde v první řadě.

Doufala jsem, že spolu budeme s Lindou dobře vycházet. Jenže roky plynuly a já mám pocit, že jsme si snad nikdy úplně nerozuměly. Nedávno jsme spolu seděly u kávy a ona se smála. „Vy jste ale staromódní, mami,“ prohlásila a zakroutila hlavou.

„Takhle už dneska nikdo nepřemýšlí.“ Zarazila jsem se. Už si ani nepamatuju, o čem jsme přesně mluvily, možná o výchově dětí nebo o tom, jak se dnes svět změnil. Každopádně mě ta poznámka zaskočila. Staromódní? A pokud ano, je to špatně?

Přitom už jen to, jak mě oslovuje, přijde zrovna mně, poněkud staromódní. Dávno jsem jí nabídla, ať mi říká jménem a tyká mi. Nejsem žádná její matka, tu máme přece každý jen jednu!

Výchova je přežitek?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla v jejím věku. Moje tchyně mi tehdy připadala přísná a někdy až nepochopitelná. Ale i ona se nechala oslovovat křestním jménem! Taky jsme se občas neshodly, ale přesto jsem k ní měla respekt. A teď jsem v její roli já.

Možná je to přirozený koloběh života. Se snachou ale máme příliš mnoho rozdílů. Ona si myslí, že děti mají mít maximální volnost, já zase, že hranice jsou zásadní! Děti nemají zkušenosti, to je na nás naučit je žít. „Proč by měl malý chodit spát v osm?

Když není unavený, nechám ho vzhůru,“ říká často a já šílím. Ať si přečte studie o tom, jak důležitý je pro děti spánek, když mně nevěří. Navíc je to důležité i pro rodiče, aby měli večer klid pro sebe. Když jim do půlnoci řve dítě za zády, kdy se mají věnovat jeden druhému?

Dnešní hloupé novinky

Já si pamatuju, jak moc bylo důležité, aby naše děti měly pravidelný režim. „Spánek je důležitý, Venda potřebuje jít do školy vyspalý,“ namítám s tím, že se kolikrát druhý den sotva drží na nohou. „Ale on si svoje tělo řídí sám!

Dneska už víme, že děti cítí, kdy potřebují spát. Netřeba to řídit podle hodin jako v kasárnách,“ odpoví mi s úsměvem a já cítím, jak si o mně myslí, že jsem úplně senilní stará bába. To v tom lepším případě! A takových situací je mnoho.

Nedávno jsem jim chtěla přinést domácí koláč, protože vím, že můj syn ho miluje. „Ale babi, my už skoro nejíme mouku ani cukr,“ zastaví mě Venda. Snacha se na mě podívá a dodá: „Víte, my se snažíme jíst zdravěji…“ Přikývnu, ale mrzí mě to.

Jako by mi tím říkala, že moje jídlo není dost dobré, že to, čím jsem krmila svoji rodinu, jí vlastně jen ubližovalo a já nevím nic o zdravé stravě! A přitom si pamatuju, jak můj syn kdysi koláče miloval a jsem si jistá, že si potajmu rád dá i dnes!

Vetřelec v jejich světě

Mluvím jinak, mám jiné zvyky, jiný pohled na věci. Neříkám, že mám vždy pravdu, ale stejně tak ji nemusí mít ani oni. Je těžké najít rovnováhu. A pak mě napadne, co by mi asi poradila moje maminka. „Nehledej problém tam, kde možná není,“ říkávala.

„Každá generace je jiná, ale důležité je, že se máme rádi.“ A tak se snažím. Snažím se brát snachu takovou, jaká je, a nebrat si její poznámky příliš k srdci. Možná jsem v jejích očích staromódní, ale víte co? Jsem na to hrdá.

Jenže někdy mi to nejde

Někdy si říkám, jestli opravdu není něco špatně, jestli jsem se nezasekla v minulosti. Možná mám tendenci dívat se na svět očima svého mládí a nevnímám změny, které přicházejí. Možná je nechci ani přijmout.

Ale pak se podívám na své vnouče a vidím, jak moc se dnešní děti liší od těch, které jsme vychovávali my. Třeba když jsme byli na výletě. Kdysi jsme s dětmi chodili do lesa, sbírali houby, dělali si ohníček. Dneska? Vnouček byl otrávený.

„Babi, tady není signál,“ oznámil mi po deseti minutách a s výrazem neskutečného utrpení seděl na pařezu, zatímco já se snažila vysvětlit, jak je příroda krásná. „Nemůžeš chvíli vydržet bez mobilu?“ zkusila jsem.

„Když jsem byla malá, děti si hrávaly venku celé dny.“ „Jo, babi, ale to nebyl internet,“ odpověděl s povzdechem, jako bych byla naprostý neandertálec.

Nemají na nic čas

A tak jsem se přistihla, jak zase myslím na to, co je správné a co špatné. Jsou oni jiní, nebo jsem se změnila já? Možná obojí. A pak jsou tu věci, které mě skutečně mrzí.

Třeba když mi syn napíše, že mají o víkendu plány, a já vím, že to znamená, že se mi ani neozvou. „Nebuď taková,“ říkám si. „Mají svůj život.“ Jenže když jsem byla mladá, rodiče byli součástí života našich dětí. Každý víkend jsme jezdili k babičkám, dědečkům.

Dneska? Stačí občasný telefonát. „Mami, dneska jsou jiná pravidla,“ říká mi syn, když si mu trochu postěžuju. „Neznamená to, že tě nemáme rádi. Prostě máme jiný rytmus.“ Možná má pravdu. Možná jsem opravdu staromódní. Ale víte co? Staromódní neznamená špatné.

Znamená to, že si vážím hodnot, které jsem dostala od svých rodičů, a snažím se je předat dál. A jestli se mi snacha směje? Tak ať. Já vím, kdo jsem, a to je nejdůležitější.

Lída M. (64), Mariánské Lázně