Byla to černá ovce naší rodiny. Všichni jsme nad ním postupně zlomili hůl. Odešel do světa, a když se po letech vrátil, byl z něho někdo úplně jiný.

O tom, že se člověk může změnit, jsem přesvědčená. Dokázal mi to můj mladší bratr Štěfan. Od dětství s ním byly jen samé problémy, ve škole se pral, odmlouval a byl neposlušný. Nebyl snad měsíc, aby nemuseli rodiče do ředitelny.

Když bylo bratrovi třináct, utekl z domova, a když ho chytili, umístili ho do ústavu, kam jsme za ním dva roky jezdili. Ani pak na učňáku to s ním nebylo lepší! Maminka se kvůli němu hodně naplakala a táta řekl, že ho do smrti nechce vidět.

Když bylo Štěfanovi sedmnáct, utekl z domova znovu. Kradl, opíjel se, seděl dokonce ve vězení. Myslím, že i bral nějaké drogy.

Táta ho vyhnal

Ještě krátce po revoluci se objevil u nás doma, to jsem už byla vdaná a měla dítě. Chtěla jsem si s ním promluvit, kvůli mámě, ale nedostala jsem šanci. Táta ho vyhnal od branky. Bráchu jsem pak přes dvacet let neviděla.

Naše rodina si myslela, že už nežije, nakonec se o něm vůbec u nás nemluvilo. Bylo mi to sice líto, ale říkala jsem si, že je to tak lepší. Byl to prostě kriminálník, černá ovce rodiny!

Jiný člověk

Změnilo se to krátce po epidemii covidu. Před domem rodičů, kde jsem bydlela už jen já a moje stará maminka, najednou zastavilo krásné auto. Z něho vystoupil starší muž v obleku. Myslela jsem si, že se bude ptát na cestu nebo na někoho z vesnice.

Když jsem došla k vrátkům a podívala se muži do očí, musela jsem se chytnout za srdce. Byl to Štefan! Maminka byla štěstím bez sebe, že se syna dočkala. Ovšem nejlepší na tom všem bylo, že se bratr v cizině oženil a stal se z něho zodpovědný živitel rodiny.

Kdybych ho neznala v mládí, nevěřila bych, že to jen náš Štefan! Nejvíc jsem ráda za mámu, že se toho štěstí ještě dočkala! Ta jediná věřila, že se může změnit!

Helena (67), Plzeň