Díky dávné rodinné tragédii byly u nás Velikonoce zakázaným svátkem. Trvalo dlouhá léta, než se staly zase svátkem radosti a veselí.

Od nepaměti měly pro mě velikonoční svátky temný nádech. Záviděla jsem dětem, že si mohou tento radostný jarní svátek užívat tak, jak tomu bylo na vesnici běžné.

V naší rodině nejenže se Velikonoce neslavily, ale naopak se zapalovaly svíce a všichni se ponořili do smutné nálady. Období Velikonoc totiž měli všichni spojené s rodinnou tragédií.

Když se kdysi prateta Maruška zamilovala do sousedovic syna Pepíka, nadšeně naše i sousedovic rodiny chystaly svatbu… Do svatby scházel týden, byla naplánovaná víkend po Velikonocích. Maruška s Pepíkem objížděli na motorce svatebčany ze sousedních vesnic.

Třebaže jeli po polní cestě, aby byla jejich jízda bezpečná, museli projet kolem prudkého srázu. Přesně v zatáčce nad ním se proti nim vyřítilo auto. Byla to náhoda, která stála ženicha i nevěstu život.

První kluk

Rána to byla pro obě rodiny tak veliká, že se rozhádaly a nedokázaly se ani po letech usmířit. Byli jsme se sousedy na kordy, kam až moje paměť sahá. Moje dcera Jarmilka se narodila jen o několik dní později, než sousedovic Jakub.

Byla to muka se potkávat se sousedkou třeba u dětského lékaře a dělat, že se nevidíme. Narážely jsme na sebe všude. Na základní škole chodily naše děti pochopitelně do stejné třídy a dělaly si jen samé naschvály.

Nemohla jsem se dočkat, až dcera ukončí základku a už se s tím sousedovic klukem nebude potkávat. Rok poté, co nastoupila na střední, se mi svěřila, že s někým chodí.

Byla jsem na jejího prvního chlapce tak zvědavá, ale na naše naléhání, že ho chceme vidět, nepřistoupila. „Maminko, já vás mám moc ráda, ale tuhle volbu byste mi nikdy neschválili,“ řekla mi, což mě vyděsilo.

Dušovala jsem se, že se smířím i se ženatým padesátníkem, jen když bude moje dcera šťastná. A tak se zhluboka nadechla a řekla: „Dobře, chodím s Jakubem od sousedů!“

Myslela jsem si, že jsem se přeslechla. Mlčela jsem snad pět minut a pak – nevím, kde se to ve mně vzalo – jsem se začala smát jako blázen.

Smíření

Přišlo mi to jako neuvěřitelný fór osudu. Tam nahoře se už asi někdo nemohl dívat na to, jak se sousedy žijeme na válečné stezce. „Tak jestli tě má rád a je na tebe hodný…“ pokrčila jsem rameny. Dceři se očividně ulevilo. Objala mě a řekla, že mě má ráda.

„Tak ho pozvi v neděli na oběd!“ Nevím proč, ale cítila jsem obrovskou úlevu. Spadlo ze mě něco hrozně těžkého. Kámen celého našeho rodu. A naše rodina? A rodina Jakuba? Myslím, že se všem ulevilo. Dnes už jsme zase přátelé.

Konečně stará sousedská nenávist skončila. Obě zahrady jsme spojili a po nich běhají naše společná vnoučata. Tak jak si kdysi plánovali naši předci.

Svatava (60), Karlovarsko