Když mi bylo dvacet pět let, postihla mě tragédie. Jela jsem jako robot a nemyslela jsem, že mě potká ještě něco krásného.

Když jsem před třemi lety slavila své padesáté narozeniny, trochu jsem bilancovala svůj život. V jednom jsem měla a mám jasno – mám vedle sebe opravdu výjimečného člověka. Chlapa, který mě vždycky podržel a sdílel se mnou těžký osud.

Nikdy jsem nebyla moc sentimentální, ale ty moje kulatiny mě donutily bilancovat. Můj život nebyl pokaždé procházka růžovou zahradou. Naštěstí jsem potkala Honzu.

Férového muže, který mě doslova zachránil. Loni jsme oslavili dvacet let od naší svatby a já se stále cítím milovaná a opečovávaná.

Měli jsme plány

Kdysi jsem byla vdaná za Jirku. Naše velká láska ale skončila tragicky. Manžel po krátké nemoci zemřel a zůstala jsem sama se třemi malými dětmi v rozbořeném domě. Bylo mi tehdy pouhých dvacet pět let, starší dceři byly čtyři roky a dvojčatům dva.

S Jirkou jsme předělávali starý domek po jeho prarodičích, ale moc nám to nešlo. Neměli jsme čas ani peníze. Z jednoho platu jsme ještě zvládali žít a něco málo opravit, ale když se nám narodila dvojčata, každý měsíc jsme skončili s financemi v mínusu. A nebýt rodičů, kteří nám přispívali, tak nevím, co bychom dělali.

Nejhorší období

Pak Jirka onemocněl. Měl rakovinu slinivky, ale zjistili mu ji bohužel až v posledním stadiu. Už se s tím nedalo nic dělat. To byla doba, kdy jsem si myslela, že se zblázním. Jela jsem jako robot. Péče o tři děti, o Jirku.

Každý den jsem vnímala, jak odchází. Pomalu a bolestivě. Když zemřel, nebyla jsem schopná ani zařídit pohřeb. Bylo to nejhorší období v mém životě.

Sama bych to nezvládla

Ještě díky bohu za mé rodiče. Vzali děti i mě k sobě domů a starali se o nás. Jirkovi rodiče pro změnu zařídili vše potřebné ohledně pohřbu. Kvůli stresu jsem vážila méně než padesát kilo.

Doslova jsem se držela jen tak tak na nohou a téměř jsem nebyla schopná fungovat. Sama bych toto tragické období rozhodně nezvládla. Trvalo přes dva měsíce, než jsem začala zase nějak fungovat a mohla jsem se s dětmi vrátit domů.

Chodila jsem do práce, děti do školy a po nocích jsem ještě žehlila prádlo na zakázku. Spala jsem nanejvýš čtyři hodiny. O víkendech si děti brali prarodiče a já chodila na brigádu vybalovat zboží do obchodu.

A právě tam mě jednoho dne oslovil muž, kterého jsem znala od vidění. Bydlel v naší vesnici. Projevil o mě strach. Prý se moc přepínám, když vychovávám malé děti a k tomu chodím na brigádu. Dokonce mi vyčetl, že mě viděl štípat dříví.

„Nezlobte se, nemohu se teď vybavovat. Nemůžu si dovolit dostat padáka. A ano, mám to složité,“ ukončila jsem naši debatu. V neděli jsem si řekla, že se dopoledne trochu vyspím. Jenže mě probudil zvonek. U brány stál ten muž z obchodu a měl s sebou dva chlapy.

Prý mi jdou naštípat dříví, abych se s tím nemusela tahat. Ani jsem nestačila něco říct, už byli na zahradě. Práce jim šla od ruky, za hodinu měli hotovou celou hromadu dřeva.

Nabídla jsem jim řízky s brambory, uvařila kávu a dozvěděla se, že ten muž se jmenuje Honza. Když odcházel, řekl mi, že za dva dny přijde a opraví mi schody do domu. Co slíbil, udělal. A nic za to nechtěl.

Příjemný společník

S Honzou jsme si často povídali o všem možném, byl mi dobrým přítelem a velkou oporou. Zjistila jsem, že je o deset let starší než já a že ho opustila manželka. Začali jsme se vídat skoro denně.

Většinou mi s něčím pomohl na domě a já ho na oplátku pohostila obědem nebo nějakým moučníkem. Po čase jsme se sblížili a vzali jsme se. Dodnes říkám, že mi Honzu seslalo samo nebe. Byl milý na děti, které mu časem samy od sebe začaly říkat tatínku.

Samozřejmě vědí, že jejich biologický otec zemřel, ale Honzu vnímají jako svého tátu taky. Osud nám bohužel nedopřál společného potomka. Byla jsem dvakrát těhotná, ale vždy jsem potratila.

Myslím si, že jsem byla tak vysílená, že moje tělo další těhotenství prostě nezvládlo. Honza mi nikdy nevyčetl, že jsem mu nedala dítě. Naopak mě podporoval a staral se o mě. Když mi bylo čtyřicet jedna let, potýkala jsem se s nádorem v hlavě.

Naštěstí ho stačilo jen vyoperovat. Honza stál po mém boku. V mých očích je to úžasný a výjimečný chlap, kterého si nesmírně vážím. Za to, že mě zachránil. Byla jsem kdysi bezradná a zoufalá. On se nezalekl ženy se třemi dětmi a podal mi pomocnou ruku.

Nic za to nechtěl. Nechal všemu volný průběh a já naštěstí nechtěla rezignovat na život ani na lásku. Ač se se mnou osud nemazlil, měla jsem i obrovskou kliku. A za to nikdy nepřestanu být vděčná.

Bára T. (53), severní Čechy