Se smrtí mého milovaného Pavla jsem se nemohla dlouho smířit. Až jednoho večera, kdy jsem na něj vzpomínala, se přihodilo něco nečekaného.

Manžel před časem prohrál boj s nemocí. Byl láskou mého života. Smířila jsem se s tím, že dožiji sama. Nikoho jiného jsem k sobě nechtěla. Ukázalo se však, že mě měl Pavel tak moc rád, že nedokázal opustit náš svět. S Pavlem jsem strávila téměř čtyřicet let.

Byl to můj první a jediný muž, ale to mi nikdy nevadilo. Milovala jsem ho víc než kohokoliv jiného. Když onemocněl, chodila jsem s ním na všechna vyšetření a pečovala o něj. Byli jsme spolu až do trpkého konce.

Asi neexistují slova, alespoň já je neznám, kterými bych mohla popsat, jak jsem se cítila, když jsem Pavla naposledy držela za ruku.

Velká bolest

Odešel tam, odkud není návratu. A nechal mě tady samotnou. Nebyla to jeho chyba, nemoc byla silnější, ale já si vůbec nedokázala představit, jak budu žít dál. Jakoby zemřel i kus mě samotné.

Měla jsem kolem sebe rodinu a přátele, ale díru v mém srdci nikdo z nich nedokázal vyplnit. Pavlova smrt mi vzala pevnou půdu pod nohama. Cítila jsem se ztracená ve vlnách bolesti a odloučení.

Jiného jsem nechtěla

Náš byt se stal svědkem mých slz a vzpomínání na časy, kdy jsme se spolu smáli, drželi se za ruce a věřili, že nic na světě nás nemůže rozdělit.

Přestože jsem se díky rodině a kamarádkám z toho nejhoršího dostala, pohrávala jsem si s myšlenkou, že mi nejlépe bude samotné. Dožiji v bytě, který mi každým centimetrem připomínal všechno, co jsem zažila s Pavlem.

Jenom vzpomínky

Kamarádky i kolegyně z práce se mě pravidelně snažily vytáhnout na kafe a něco dobrého k tomu, ale hovory vždy tak nějak vázly. Po Pavlově smrti jsem zkrátka ztratila chuť do života.

A po nějaké době přišlo na přetřes, že bych si měla někoho najít, protože samota nedělá lidem dobře. Jenže mně nešlo do hlavy, proč bych to měla dělat. Muž, kterého jsem nikdy nepřestala milovat, je nadobro pryč. A nikdo ho nenahradí.

Moje duše zůstala věrná jen jemu. S touto myšlenkou jsem ráno vstávala a večer usínala. Nemohla bych Pavla zradit tím, že si k sobě někoho najdu. Časem jsem si všimla jedné neobvyklé věci.

Když jsem seděla doma sama a vzpomínala na Pavlíka, cítila jsem jeho přítomnost. Jako by tam byl se mnou.

Známý hlas

Myslela jsem, že začínám bláznit a blíží se můj konec, ale pak se stalo něco, co mě přesvědčilo o opaku. Jednoho večera jsem seděla u okna a vzpomínala na to, jak jsme tam kdysi seděli spolu a Pavel mi četl básně.

Najednou se mi zdálo, že slyším známý hlas. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Nikoho jsem neviděla, ale Pavlův hlas pořád šeptal verše od Nezvala.

Čeká tam na mě

Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale když jsem skončila, spadla ze mě neuvěřitelná tíha, která mě trápila spoustu let. Vědomí, že Pavel je pořád někde tady, mi vlilo novou krev do žil. Od té doby sedávám u okna každý večer a nechávám se unášet jeho hlasem.

Začala jsem také víc chodit mezi lidi a kamarádky nadšeně přijaly, že už se opět umím smát. Tu a tam se mi snaží někoho dohodit, ale já to s díky odmítám. Vím, že mě doma čeká láska mého života. A také vím, že až jednou opustím tento svět, Pavel mě tam nahoře bude čekat.

Anička L. (67), Rakovník