Láska kvete v každém věku. Poté, co mi zemřel celoživotní partner, jsem se přihlásila na seznamku a našla štěstí!

Ráda bych vám vyprávěla příběh, který není smutný, ale dojemný. Dovedla mě k tomu moje sousedka, která, ač je jí jen lehce přes padesát let, nemá odvahu to změnit. Já jsem to udělala!

Nerada chodím s kůží na trh a svěřuji se se svým životem, ale právě proto, že vím, že je spousta žen, které už se stydí za svůj věk nebo i vzhled a raději zůstanou samy, jsem se překonala a přihlásila jsem se na seznamku.

Samota mě tížila

„Ty hledáš chlapa?“ zmínila se výše uvedená sousedka. Odpověděla jsem: „A co je na tom divného? Prostě nechápu představu, že by nám, starším, měla být zapovězena láska. A nejde ani tak o lásku, ale souznění, o to, nebýt sama a mít si s kým popovídat. A vyslechnout i toho druhého.“

Šťastní až do smrti

Ano, jsem odvážná, vždycky jsem byla. A tak jsem se rozhodla změnit svoji samotu. Se svým manželem jsme byli téměř padesát let, seznámili jsme se koncem šedesátých let na happeningu.

Byla to divoká doba, já dlouhé vlasy, on dlouhé vlasy, džíny – zkrátka jsme byli květinové děti. A vida. Tehdejší mladí lidé byli mnohem zodpovědnější než ti dnešní a my spolu byli šťastní až do smrti. Že můj manžel odejde dříve než já, jsem opravdu nečekala.

Byl víceméně zdravý – jenže věk je neúprosný a jediný jeho problém byl, že špatně chodil. „Dávej na sebe pozor!“ nabádala jsem ho, kdykoli vytáhl paty z domu. To, že si myslel, že je pořád jura, se mu stalo osudným.

Jednou se vydal do města (bydlíme na vesnici), a protože nechtěl čekat na autobus, rozhodl se vydat pěšky po silnici po krajnici a srazilo ho auto. Nějaký čas si ještě poležel v nemocnici. Bylo to kruté, nakonec ho dohnal zápal plic.

Můj dědoušek

To, že se asi po půl roce u mě na dvorečku pod pergolou objevil jiný muž, sousedku šokovalo. Hned se ke mně pozvala na kafe a tahala ze mě rozumy. Všechno jsem přiznala: „Moc jsem neváhala a začala pátrat.

Pár schůzek jsem měla, a nakonec z toho vyšel můj „dědoušek“. Takhle mu říkám.“ Dědeček se trošku šourá, ale oči mu jiskří a zdá se, že mu to ještě dobře myslí. Mně je sedmdesát, jemu skoro o deset let víc, proto mu říkám „dědoušek“.

Jednou přijede on ke mně, podruhé zase já k němu. Uvaříme si něco dobrého, sedneme a povídáme. Je to jako dar. On není sám a já nejsem sama.

A tak by měly přemýšlet všechny ženy, které se bojí seznamovat s představou, že jsou staré, ošklivé, tlusté, za zenitem. Kdepak! Šance má každá, věřte mi.

Štěpánka J. (70), severní Čechy