Domů     Mít někoho po boku je dar
Mít někoho po boku je dar
3 minuty čtení

Láska kvete v každém věku. Poté, co mi zemřel celoživotní partner, jsem se přihlásila na seznamku a našla štěstí!

Ráda bych vám vyprávěla příběh, který není smutný, ale dojemný. Dovedla mě k tomu moje sousedka, která, ač je jí jen lehce přes padesát let, nemá odvahu to změnit. Já jsem to udělala!

Nerada chodím s kůží na trh a svěřuji se se svým životem, ale právě proto, že vím, že je spousta žen, které už se stydí za svůj věk nebo i vzhled a raději zůstanou samy, jsem se překonala a přihlásila jsem se na seznamku.

Samota mě tížila

„Ty hledáš chlapa?“ zmínila se výše uvedená sousedka. Odpověděla jsem: „A co je na tom divného? Prostě nechápu představu, že by nám, starším, měla být zapovězena láska. A nejde ani tak o lásku, ale souznění, o to, nebýt sama a mít si s kým popovídat. A vyslechnout i toho druhého.“

Šťastní až do smrti

Ano, jsem odvážná, vždycky jsem byla. A tak jsem se rozhodla změnit svoji samotu. Se svým manželem jsme byli téměř padesát let, seznámili jsme se koncem šedesátých let na happeningu.

Byla to divoká doba, já dlouhé vlasy, on dlouhé vlasy, džíny – zkrátka jsme byli květinové děti. A vida. Tehdejší mladí lidé byli mnohem zodpovědnější než ti dnešní a my spolu byli šťastní až do smrti. Že můj manžel odejde dříve než já, jsem opravdu nečekala.

Byl víceméně zdravý – jenže věk je neúprosný a jediný jeho problém byl, že špatně chodil. „Dávej na sebe pozor!“ nabádala jsem ho, kdykoli vytáhl paty z domu. To, že si myslel, že je pořád jura, se mu stalo osudným.

Jednou se vydal do města (bydlíme na vesnici), a protože nechtěl čekat na autobus, rozhodl se vydat pěšky po silnici po krajnici a srazilo ho auto. Nějaký čas si ještě poležel v nemocnici. Bylo to kruté, nakonec ho dohnal zápal plic.

Můj dědoušek

To, že se asi po půl roce u mě na dvorečku pod pergolou objevil jiný muž, sousedku šokovalo. Hned se ke mně pozvala na kafe a tahala ze mě rozumy. Všechno jsem přiznala: „Moc jsem neváhala a začala pátrat.

Pár schůzek jsem měla, a nakonec z toho vyšel můj „dědoušek“. Takhle mu říkám.“ Dědeček se trošku šourá, ale oči mu jiskří a zdá se, že mu to ještě dobře myslí. Mně je sedmdesát, jemu skoro o deset let víc, proto mu říkám „dědoušek“.

Jednou přijede on ke mně, podruhé zase já k němu. Uvaříme si něco dobrého, sedneme a povídáme. Je to jako dar. On není sám a já nejsem sama.

A tak by měly přemýšlet všechny ženy, které se bojí seznamovat s představou, že jsou staré, ošklivé, tlusté, za zenitem. Kdepak! Šance má každá, věřte mi.

Štěpánka J. (70), severní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Posvícenská tancovačka byla v našem městečku proslulá. Že tu však najdu báječnou životní lásku, to jsem netušila. V sokolovně byla cítit vůně koláčů a levného parfému. Tancovačka začínala, a já ho spatřila. Stál u barového pultu, v košili s vyhrnutými rukávy. Většího fešáka jsem nikdy neviděla. Hrála veselá dechovka a on se smál vtipu své společnice, krásné blondýnky, která se k němu tiskla jak
3 minuty čtení
Návštěvy hřbitova pro mě byly rituálem vzpomínek na zesnulého manžela. Pak jsem si tam všimla osamělého staršího muže. Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékla jsem si šedý kabát a vzala kytici frézií. Na hřbitově jsem si pak v myšlenkách povídala s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém. Kývnutí na pozdrav Před časem jsem
3 minuty čtení
Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí. Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře. Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které
3 minuty čtení
Opravdová láska neznamená, že toho druhého spoutáte. Naopak, je potřeba dát mu prostor a volnost. Pak se k vám bude rád vracet. S Karlem jsme spolu prožili pětačtyřicet let. Myslela jsem si, že až zestárneme a děti odejdou z domu, budeme si užívat jeden druhého. Jenže poslední dobou byl můj muž stále mlčenlivější. U večeře hleděl do talíře a na otázky odpovídal jen několika slovy. Snažila js
5 minut čtení
Měla jsem toho už tak akorát. Už jsem nemohla poslouchat další řeči o „ideálních“ nápadnících, které mi rodina neustále podstrkovala. Bylo mi tenkrát třicet dva let a byla jsem sama, bez partnera. Nevadilo mi to. Vždycky jsem se dokázala zabavit sama, měla jsem spoustu koníčků a přátel a chlapa jsem k životu ani nepotřebovala. Ovšem nátlak ze strany sestry a matky byl už pro mě neúnosný, a tak
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.