Prožili jsme spolu dvacet let manželství, pak nás rozdělila nevěra. Rozhodla jsem se pro rozvod, od něhož nás dělily minuty.

Stáli jsme před soudkyní, každý na opačné straně malé jednací síně, a občas se koukli jeden druhému do očí. Zrada a následně rozvod po dvaceti letech spokojeného manželství je strašná věc. Ticho v té místnosti bylo dusivé.

Měla jsem pocit, že mi někdo krade kus života. „Dýchat, nebrečet, plánovat!“ opakovala jsem si svou mantru. Jenže když se soudkyně zeptala: „Jste skutečně definitivně rozhodnutí, zvážili jste všechna pro a proti?

Vaše manželství může skončit už dnes!“, má mantra přestávala fungovat, slzy jsem měla na krajíčku a byla rozklepaná jako rosol.

Manžel promluvil

Štefan seděl naproti mně. Cítila jsem, jak na mě upřeně hledí. Oba jsme se neměli k odpovědi. Zuby nehty jsem se snažila, abych se nerozplakala. Muž mlčel. Po nekonečných vteřinách pak pevným hlasem pronesl: „Ne, nejsem!“ Zvedla jsem hlavu a zírala na něj.

Manžel pokračoval: „Rád bych, aby naše manželství neskončilo. Udělal jsem strašnou hloupost. Lituji toho,“ dodal a hleděl mi přímo do očí.

Všichni jsme byli překvapení

Nevydržela jsem to. Slzy mi tekly proudem. V té chvíli jsem cítila všechno – zlobu, smutek, ale i naději. Návrh jsem podala já a muž souhlasil, měl své plány. Ale rozvést jsem se vlastně nechtěla. Soudkyně jen zdvihla obočí a chvíli nás pozorovala:

„Chcete si to promyslet? Buď můžeme přerušit řízení, anebo žadatel stáhne návrh,“ vysvětlovala. Myslím, že i ona byla celou situací zaskočena. Štefan ihned řekl, že by byl rád, kdybych návrh stáhla. A já to udělala! „Jano, nechci tě ztratit.

Choval jsem se jako pitomec! Zkus mi odpustit. Změním práci a začneme znovu, přece ty roky nezahodíme!“ opakoval mi a tentokrát měl na krajíčku on. Manžela jsem poznala na střední škole, chodil o tři roky výš a já ho tajně milovala. Byl tak nedostižný!

Na jeho maturitním plese si mě ale konečně všiml. Protančili jsme večer a oba se šíleně zamilovali. Tehdy málem neodmaturoval.

Krize náš vztah posílila

Domů jsme přišli ruku v ruce. Syn i dcera byli doma, oba už dospělí a částečně bydlící jinde.

„Takže vy jste se jako vlastně nerozvedli, chápu to správně?“ ptala se nás udiveně dcera poté, co jsme jí a jejímu bratrovi sdělili, že jsme stále manželé, protože jsme si vše rozmysleli. Nakonec jsme slzeli všichni čtyři.

Děti nám to sice neřekly, ale to, co se dělo doma, nesly těžce. Nyní je to už pět let, co jsme doslova utekli ze soudní síně, a dobře jsme udělali! Překonaná krize nás sblížila a posílila. Oba si vážíme a užíváme každého dne, kdy jsme spolu.

Jana L. (56), Zlín