Nejraději nahrávám zpěv ptáků, je to můj nádherný koníček. Jednou se mi ale povedlo nahrát něco, co si nedokážu dodnes vysvětlit.

Jsem lovec zvuků. Rád naslouchám svému okolí a nahrávám nejrůznější zvuky na záznamovou techniku. Nejúžasnějším zvukem jsou písně ptáků. Nahrávám je už řadu let. Nejkrásnější je zpěv slavíka. Tento ptáček, drobnější než obyčejný vrabec, zpívá ve dne i v noci.

Má neobyčejně bohatý hlasový rozsah. Závěrečné „srrr“ je od ostatních ptačích zvuků nezaměnitelné. Objevil jsem hnízdo slavíka kousek za městem, kde bylo kdysi nádražní překladiště.

Prostor nebyl obydlen a zůstal zarostlý keři a vodními rostlinami, které se pnuly přes několik malých jezírek.

Co se to řítí k zemi?

Hnízdo slavíka bylo dobře skryté na zemi v keřích. Dlouhou dobu jsem čekal s nastraženými smysly, než slavíka uvidím, nebo uslyším zpívat. Ta neobyčejná událost se stala pár dnů poté, co jsem pravidelně nahrával slavičí švitoření.

Stál jsem dostatečně vzdálen od jeho hnízda, abych „zlatého“ pěvce nevyrušil. Už jsem se chystal vypnout nahrávací techniku, když v tom zahřmělo a ozvala se strašlivá rána, která pěvce i mě vylekala.

V první chvíli se mi zdálo, že se zřítil do řeky nedaleký starý most, který zrovna opravovali. Vzápětí se ozval hluk, který jsem odhadl na zvuk padajícího domu.

Připomnělo mi to obrovskou ránu, kterou jsem slyšel zhruba rok předtím, když jsem si nahrával odstřel nedalekého železničního nádraží. Celý prostor kolem mě byl najednou vyplněn rachocením, při němž by byl zahanben i hodně blízký hrom blesku.

Nic zvláštního

Rachotící zvuková vlna se přehnala nad prostorem a zahřímala ještě kdesi v dálce za lesem u druhého mostu. Zalehly mi ušní bubínky. Vypnul jsem nahrávací zařízení.

Když jsem vyšel ze zarostlého prostoru a kráčel po úzké pěšince zpátky k městu, zněla mi ta hrozná rána v hlavě jako ozvěna. Rozhlížel jsem kolem sebe a snažil se zjistit, co se stalo.

Určitě to musela být nějaká velká katastrofa, kterou museli zaregistrovat i jiní lidé. Ale nic zvláštního se kolem mě nedělo. Všechny stavby byly na svém místě.

Lidé proudili z nádraží do města a byli zahleděni do svých osobních problémů. Doma jsem si nahrávku přehrál. Nahrávací zařízení ji zachytilo věrně.

Byla stejná

Pouštěl jsem si ji stále dokola, abych si byl jistý, že se to opravdu stalo. A pak mi to najednou došlo.

Rychle jsem začal hledat mezi svými starými nahrávkami, až jsem našel tu, kde jsem si před rokem nahrál odstřel velké budovy nedalekého železničního nádraží. Když jsem si ji pustil, krve by se ve mně nedořezal. Byla identická.

Trvala i stejně dlouhou dobu, něco málo přes minutu. Nedávalo to smysl! Jak se mohla znovu ozvat nachlup stejná rána, ke které došlo před rokem? Došlo snad ke zkopírování původní nahrávky? Ale jak je možné, že to slyšel i ten slavík, který se tak polekal?

Ještě chvíli jsem ty dvě nahrávky porovnával, abych sám sebe ujistil, že jsou naprosto stejné. Stejné zvuky, stejná stopáž. Dodnes nevím, jak k duplicitě nahrávky došlo.

Tu novou jsem po čase smazal, abych měl v nahrávacím zařízení více prostoru pro slavičí zpěv.

Petr (58), Pardubice