Narodila jsem se krátce po válce a moje dětství bylo stále jako v mlhách. Nikdo o něm nehovořil, nikdo nevzpomínal a fotky žádné neexistovaly.
O otci jsem nic nevěděla, znala jsem jen babičku s dědou. Vyrůstala jsem jen s maminkou. Zdědily jsme po dědovi malé hospodářství, kde jsme spolu samy dřely, když už jsem povyrostla, má maminka ještě po své práci. Já to nenáviděla, proto jsem hned po vyučení utekla do města.
Malé velké hospodářství
Matka zůstala na všechnu práci sama. Měla dva pašíky, několik koziček a dlouhé řady brambor, tuřínu a mrkve. Vše obstarat jí dávalo pěkně zabrat. Také měla spoustu bylinek. Úžasně voňavých a užitečných.
Měsíček lékařský, šalvěj, libeček a taky asi tak dvacet dýní. Nikdy nezapomenu na polévku, kterou vařila snad nejlépe na celém světě. Nic z té dřiny neměla nijak zapotřebí, ale hrdost jí nedovolila slevit z otcových nároků.
„Co zvládl on, zvládnu taky,“ říkala vždycky, když jsem jí domlouvala, aby tolik nepracovala. To tak bylo všechno, co se o mém otci zmínila. Nijak víc jeho existenci ani nepřítomnost nekomentovala. Na nohou měla křečové žíly a byla stále hubenější. Často se zapomněla večer i najíst, jak byla unavená.
Sladkosti mě ovládaly
To jsem jí tak trochu záviděla. Já na jídlo nedokázala zapomenout nikdy. Neustále jsem trpěla chutí na sladké a podle toho moje postava vypadala. O nějaké plnoštíhlosti nemohla být ani řeč. Měla jsem značnou nadváhu!
Nemohla jsem si pomoct, bez kousku sladkosti jsem nemohla zůstat ani den, natož držet nějakou dietu, jak mi neustále domlouvala doktorka na diabetologii. „Skončíte s uříznutou nohou,“ vyhrožovala, ale nedbala jsem.
Utajená sestra
Když jsem viděla, jak mi maminka stárne, zkoušela jsem ji přemluvit, aby se ke mně do města nastěhovala. Nechtěla ani slyšet. I když dřela, dožila se úctyhodného věku. Později zemřela a já se musela postarat o věci, co po ní zůstaly.
V jedné z jejích četných biblí jsem našla dopis adresovaný mně. Nedočkavě jsem si ho přečetla a nevěřila jsem svým očím. Podle maminky jsem měla sestru, které se kdysi vzdala. Hned po narození ji svěřila bezdětné kamarádce. Nemohla se o ni starat.
Už i já byla občas nad její síly, natož další dítě. Kamarádka po dítěti toužila řadu let a nikdy se jí nepovedlo otěhotnět. „S příchodem tvojí sestry na svět se vše rázem vyřešilo. Pro ni i pro mě!“ psala mi maminka a bylo zřejmé, že se nejedná o nějaký vtípek.
Dalším nečekaným překvapením v mámině bibli byla fotografie jakéhosi muže. Mého otce!
Sestru jsme vypátraly
Ihned jsem začala přemýšlet, kde bych sestru mohla vypátrat. „Sociální sítě, to bude nejjistější,“ rozhodla jsem se. Už mi letělo hlavou, co si asi při prvním setkání řekneme. Budeme si něco vyčítat? A co podoba? A dozvím se něco o otci?
Řešila jsem už detaily, neúspěch jsem si vůbec nepřipouštěla. Pomohla mi dcera s vnučkou, nebyl to pro ně vůbec žádný problém. Jen vědět, kde hledat! A taky koho. Ale to pro moje pomocnice nebyl žádný problém. Zadařilo se a já vyrazila na naše první setkání.
Trochu jsem se klepala, ale to bylo spíš zvědavostí než nějakou trémou. Utajená sestra byla o tři roky mladší a moc podoby nepobrala. Tvářila se vstřícně, ale rezervovaně. Musím přiznat, že mě první setkání s ní trochu zklamalo! Ale co jsem čekala, po tolika letech?
Dnes žijeme spolu
Bylo mi už sedmdesát sedm, když mi osud dovolil poznat moji rodnou sestru. Maminka ji měla s naším společným otcem, který nás ale opustil, když zjistil, že je máma podruhé těhotná. Se sestrou jsme se časem skamarádily a později spolu začaly i bydlet.
Oběma nám to prospělo. Já jsem jí mohla se vším pomoct a ona mně taky. I naše děti v sobě našly zalíbení. Bylo to všechno tak nečekané! Když jsem se svěřila kamarádkám, nemohly tomu vůbec uvěřit. Natož moje obvodní lékařka.
Hned mě poprosila, zda by moji sestru mohla vidět. Samozřejmě jsem souhlasila! Měly jsme stejné nemoci i krevní skupinu. Společně jsme zašly na maminčin i otcův hrob. Měla jsem pocit, že se všechno v mém životě změnilo k lepšímu.
Byla jsem obklopena větší rodinou, láskyplnou a vstřícnou. O starosti jsem se mohla rozdělit.
Jitka P. (77), Zlín
