Vše nasvědčovalo tomu, že jsem udělala štěstí. Vdát se Rakouska bylo terno. Měla jsem bohatého manžela, ale životní láska to nebyla.

Táta vždycky říkal, že jediný rodinný poklad jsem já. Měla jsem hezké dětství, ale trpěla jsem mindráky, protože spolužačky chodily lépe oblečeny a bydlely v hezčích bytech. My jsme doma žili takříkajíc z ruky do úst.

Tehdy jsem si ty komplexy nepřipouštěla, dnes o nich dobře vím. Byla jsem posedlá touhou vdát se do zahraničí, a když se po listopadu 1989 otevřely hranice, také jsem to uskutečnila zejména díky tomu, že jsem měla v Rakousku tetu.

Ta kvůli mně pořádala všelijaké dýchánky, až se do pasti chytil jeden docela bohatý podnikatel. Zamilovaná jsem byla skutečně jen do pocitu, že budu žít v Rakousku, jinak vůbec. Co tomu řeknou kamarádky, běželo mi hlavou. Ty budou koukat!

Až je pozvu do naší vily se zahradou a dvěma garážemi, vypadnou jim oči. Pro holku z panelákové garsonky to byl malý zázrak. Udělala jsem štěstí. Tedy, alespoň jsem si to myslela.

Smutný

Nejdřív se doopravdy zdálo, že jsem udělala štěstí. Zvelebovala jsem dům i zahrádku. Zdokonalila se v němčině, chodila na kurzy vaření a pletení. Pozvala jsem kamarádky z Česka, které vykřikovaly nadšením a ubezpečovaly mě, že si žiji jako královna.

Já jsem se ale čím dál častěji cítila jako ve zlaté kleci. Nakonec jsem se sebrala a vrátila se domů. Nekonečně se mi stýskalo, také jsem si pořád připadala jako cizinka, manžel si nepřál, abych chodila do práce, chtěl mít ženu v domácnosti a denně teplé jídlo.

Tak jsem to zabalila a utekla. V té době jsem se cítila pod psa, připadala jsem si jako životní ztroskotanec, který promarnil svůj sen. Rozvedla jsem se. Vrátila se k rodičům do garsonky, a tak jsem zase bydlela s mámou a tátou.

„Už se nikdy nezamiluju, promarnila jsem svou šanci,“ brečela jsem mámě na rameni. Opravdu jsem si myslela, že už mě v životě žádná láska nečeká. Ale pak jsem úplnou náhodou potkala Štěpána, který v našem paneláku bydlel už jako kluk.

Kámoši

Jako děti jsme si spolu hrávali, pak ale přišla puberta, oba jsme měli jiné zájmy a nakonec se naše cesty rozešly. Hned zatepla jsem se na něj teď informovala u mámy. „Je rozvedený, a tak se vrátil zpátky domů,“ referovala. Tak v tom jsme si byli podobní.

Potkávali jsme se čím dál častěji. To snad už ani nemohla být náhoda. Tak jsem se jednou odvážila a dala se s ním do řeči. „Byli jsme docela kámoši, vzpomínáš?“ řekla jsem mu a on s tím svým krásným úsměvem odpověděl:

„Na to přece nejde zapomenout, docela se mi po těch časech stýská.“ A tak jsme se začali scházet častěji, tu na kávu, tu do kina… Už roky jsem si s někým tak pěkně nepopovídala. V cizině to ani nešlo, manžel mě izoloval od okolního světa.

Ale Štěpán byl úplně jiný, byl perfektní. Už jsem si život bez něj nedokázala představit. Díky němu jsem se dočkala svatby i dítěte. A přestala se cítit jako naprostý ztroskotanec.

Libuše (64), Českolipsko