Domů     Ztratila jsem moji vnučku
Ztratila jsem moji vnučku
3 minuty čtení

Když se Anna narodila, byla to pro mě radost, kterou jsem nikdy nečekala. Byla tak živá, plná energie a zvědavosti. A to všechno je pryč.

Anička byla jiná než ostatní děti. Vždy měla nějaký svůj pohled na svět. Často jsme spolu trávily čas venku. Já jsem jí ukazovala stromy, květiny, povídala o tom, jak krásný může být život. V její přítomnosti všechno vypadalo jednoduše a krásně. Ty chvíle byly plné smíchu a štěstí, to jsem si užívala.

Ztráta, kterou jsem nečekala

Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by mohla odejít. Aničce bylo teprve 18 let, měla celý život před sebou. A přesto, přišla ta osudná zpráva, která mi změnila život. Volal mi zeť, dcera nemohla. Ležela na oddělení na psychiatrii. Zhroutila se. Anička zemřela. Šla po přechodu a srazil ji opilý řidič.

Zcela mne to semlelo. Proč zrovna my?

Bylo to jako rána do srdce, která mě paralyzovala. Byla tak mladá, tak plná života a nadějí na budoucnost. A teď? Už tu nebyla. Co se stalo? Proč zrovna ona? Zůstala jsem s prázdnotou, která se nijak nedala zaplnit.

Prázdnota, kterou nelze vyplnit

Dny po její smrti byly jako v mlze. Svět kolem mě se zpomalil, byl šedivý a bez života. Chodila jsem po domě, všechno bylo tiché, jako by všechno ztratilo svůj význam. Vzpomínky na Aničku mě pronásledovaly. Její smích, její tvář na fotografiích.

A já jsem si jen říkala: proč právě Anna? Bolelo to tak, že jsem někdy nevěděla, jestli mám vůbec dál žít. Ta bolest se stávala mým stínem, který jsem nechtěla, ale musela jsem s ním žít.

Nezůstalo nic, jen vzpomínky

Když už jsem se alespoň trošku vzpamatovala z prvotního šoku, začala jsem si procházet naše společné fotografie. A najednou jsem si uvědomila, že i když tu Anna není, ty vzpomínky jsou všechno, co mi po ní zůstalo.

Ty chvíle, které jsme spolu prožily, to byl poklad, který mi nikdo nevezme. I když jsem ji ztratila, pořád jsem cítila její přítomnost. Vzpomínky na ni byly jako oheň, který mi svítil v temnotě.

Bylo smutné začít žít ve vzpomínkách, ale vědomí, že jsem měla tak skvělou vnučku, mne těšilo víc, než abych si připustila splín.

Láska, která mi nikdy neodejde

Anička už není mezi námi, ale její duše stále žije v mém srdci. Vzpomínky, její smích, její způsob, jakým se dokázala radovat z maličkostí, ty jsou stále součástí mého života. Dává mi to sílu jít dál.

Možná už nemohu cítit její ruku ve své, ale její láska je stále přítomná. Pomáhá mi to přijmout tu bolest a zároveň si uvědomit, jak krásně jsme spolu leccos prožily. Ne každý to má…

Ema L. (75), Písek

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.