První lásky míváme v sobě celý život. Většinou nás ani nenapadne se k nim vracet, naopak se tomu vyhýbáme. Co kdyby přišlo zklamání?
Milovala jsem ho celou svojí mladou duší. A nemohla na něho zapomenout. Naše setkání bylo docela neromantické. Jela jsem na kole kolem potoka v našem městečku a tu jsem zakolísala, najela na kámen a už ležela na zemi.
Můj zachránce
Nepěkně jsem si odřela lokty i kolena a jako malá holka se rozbrečela. A to mi bylo sedmnáct! „Copak tady provádíte, slečno?“ ozvalo se najednou nade mnou. Slečno? A ještě mi vyká? Na to jsem nebyla vůbec zvyklá.
Hrklo ve mně, zvedla jsem hlavu – a tam stál ON. Utřela jsem slzičky a pokusila se nekňourat: „Trochu jsem si nabila.“ Zvedl mě, obhlédl škody a prohlásil: „Tak hrozné to nebude.“ Pak mě i moje kolo odvedl až k nám domů, kde mě předal mojí mámě.
V té chvíli jsem už byla zamilovaná. Nejspíš i on, protože hned druhý den mě vytáhl ven. A pak už to bylo takové, jaké to bývá. První pusa, první milování a po čase rozchod, který bolel, ale protože odjel z města pryč, musel přebolet. Vlastně mě bez vysvětlení opustil.
Uběhlo dvacet let
Právě jsem utírala zadek našemu synkovi, když zazvonil zvonek. Bylo sedm hodin večer, pošťák v tu dobu nechodí, zásilku jsem žádnou nečekala… S klukem na ruce jsem šla otevřít. A tam stál ON. Pro mě to byl pořád ON, i když jsem dobře věděla, jak se jmenuje.
„Ahoj!“ zahlaholil, jako by mezitím, co jsme se neviděli, neuplynulo celých dvacet let! Vypadal ještě líp, zmužněl, měl vypracovanou postavu, byl hezky oblečený. „Kde se tu bereš?“ vykoktala jsem a nadhodila si syna, který mě na boku tížil.
„Chtěl jsem tě vidět, to se nesmí?“ odpověděl bezelstně. „Tak jsem šel tam, kde jsi bydlela naposledy, a koukám, že se nic nezměnilo.“ Změnilo se toho hodně.
Jsem vdaná, mám dítě a hodného manžela a nemám v úmyslu na tom nic měnit. Jenže, srdíčko se mi rozbušilo. Dvacet let zmizelo a zase jsem byla JÁ a ON.
Jako na prvním rande
Netrvalo ani minutu a bleskově jsme si domluvili schůzku na druhý den. „Kdo to byl?“ optal se mě manžel – a já na to:
„Jeden spolužák, zítra si dáme kafe, objevil se tady po letech jen na pár dní.“ A druhý den jsem si připadala jako kdysi, jako na prvním rande.
Hystericky jsem vyházela celý šatník, hledala, co mi nejvíc sluší, líčila se, foukala si vlasy a v koutku duše jsem věděla, že se řítím do pekla. Po prvním rande následovala další a došlo i na milování. Samým zamilováním jsem nemohla dýchat.
Ta láska mi dávala křídla, co na tom, že byla zapovězená. Jediný problém byl, že jsem se utápěla ve lžích, pokaždé, když jsem za ním chtěla večer jít, jsem musela lhát anebo během dne svěřovat syna kamarádce, která byla se vším srozuměná.
Věděla jsem, že to nemůže trvat věčně, a každou minutu, kdy jsem byla s NÍM, jsem se děsila toho, že je poslední.
Zmizel mi ze života
Až ta poslední nastala. Aniž by mi cokoli řekl, odhlásil se z hotelu a zmizel zase neznámo kam. Co na tom, že jsem na něho měla číslo, snadno mě zablokoval, než napsal poslední zprávu.
„Bylo to krásné a bylo toho dost. Buď šťastná.“ Mělo se to stát, nebo raději ne? Máme se vracet zpátky a připomínat si chvíle mládí? Nevím. Ale jedno vím jistě – bylo to krásné a jsem ráda, že jsem to zažila. A třeba se zase někdy objeví…
Aneta M. (51), Český Krumlov
