Doufala jsem, že by se třeba po půlnoci na maturitním plese mohlo leccos stát. Něco jako vyznání lásky směrem od profesora ke studentce. A vyznání lásky jsem se dočkala.

Prokletý maturitní ples. Myslela jsem, že se tam konečně něco stane. Do třídního profesora, kterému se říkalo Bohouš, neboť se jmenoval Bohumil, jsem byla zamilovaná od prvního ročníku. Bohouš si mě nevšímal.

Teda takhle, bylo mi jasné, že oficiálně si mě příliš všímat nesmí, jinak by ho zavřeli nebo alespoň vyhodili, ale mohl po mně alespoň pokukovat nebo mě potichu a nenápadně oslovit na chodbě. Nic takového se nestalo.

Místo toho jsem od začátku prváku dostávala psaníčka od spolužáka Hlavsy, a to nebyl, na rozdíl od Bohouše, žádný zázrak. Hubeňour, který prolézal gympl s odřenými lokty a v rozrušení mírně koktal. Co bylo ještě horší, dobře věděl, že miluji třídního profesora.

Tyhle věci se rozkřiknou. Řekla jsem to jenom spolužačce Lence s tím, že musí mlčet jako hrob. Zanedlouho to věděla celá škola. Vyzáblý Hlavsa do mě věčně hučel, ať se na profesora vykašlu a začnu chodit s ním. „Co na něm, prosím tě, vidíš?“ divil se.

Nešťastná

„Je na tebe starej a je nafoukanej. A má vážnou známost, to přece víš, ne? Taky se říká, že se rád napije. Víš, co by to bylo, vdát se za alkoholika? Celej život bys byla nešťastná.“ Snažil se mi Bohouše znechutit. Hanil ho a sebe chválil: „Já vůbec nepiju.

Taky hodně sportuju. Bohouš ne, ten se tělocvičně vyhýbá jako moru. A je zlomyslnej. Vyzkoušel mě i před Vánocemi, i když bylo na tabuli napsáno:

Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu.“ Vzdychla jsem a vysvětlila, že ho Bohouš vyzkoušel jen proto, aby mu dal šanci opravit si čtyřku z poslední písemky. To se nepovedlo, protože Hlavsa nebyl zrovna studijní typ. Na maturitní ples si profesor k mému žalu přivedl tu svou vážnou známost.

Čtyři roky

Byla jsem namydlená. Koukali na sebe děsně zamilovaně. Po stužkování nám slavnostně prozradil, že se v létě žení. Chtělo se mi hodit po něm střevíčkem. Zhrouceně jsem si sedla ke stolku a třásla se a koukala do země. Všem bylo ukradené, jak bídně mi je.

Přisedl si ke mně zase jen Hlavsa. Koktavě prohlásil: „Vidíš? Je to zrádce. Zato já tě mám rád. Celý ty čtyři roky tě mám rád.“ Napadlo mě, že vlastně trpěl tak jako já. Dojalo mě to. „Čtyři roky,“ opakoval zamyšleně.

„A klidně bych tě měl rád i dýl, kdybys chtěla. Nechceš si zatancovat?“ Nedokázala jsem ho odmítnout, díval se na mě tak zamilovaně, že jen jeho pohled byl pro mě jako pohlazení. Šli jsme na parket. Slzami jsem mu promáčela košili.

Ale už jsem nebrečela kvůli nešťastné lásce, spíš dojetím, že mě miluje čtyři roky. A to jsem tehdy ani netušila, že mě bude milovat ještě mnohem dýl. Dodnes jsme spolu.

Stanislava (66), Litoměřicko