Seděly jsme s kamarádkou na lavičce v parku a povídaly si. Najednou si k nám přisedl muž. Evička ho ale vůbec neviděla.

Manžel i já jsme byli vždycky aktivní a vedli k takovému životu i naše děti. I v důchodu jsme se snažili chodit každý den na procházky. Pořídili jsme si pejska, aby nás nutil každý den vyrazit z domova.

Milovaný pejsek

Když mě Bedřich před pěti lety opustil, nejvíce mě podržela právě Dášenka. Mám sice moc hodné děti i vnoučata, mají ale své životy, a nemohou se mnou být každý den.

Dášenka mi ležela oddaně u nohou od rána do večera, poslouchala všechny mé bolesti i nářky a tvářila se, jako by mi rozuměla. Před rokem mě ale opustila i ona. Naštěstí se přistěhovala do našeho domu paní také v důchodu.

Moc jsme si porozuměly a začaly chodit na procházky spolu, také do divadla a na koncerty.

Zapovídaly jsme se

Seděly jsme na naší oblíbené lavičce v parku a zapovídaly se. Bylo krásně, vůbec nebyla zima a domů se nám ještě nechtělo. Povídaly jsme si o tom, co všechno jsme na Vánoce napekly a jaké dárky jsme dostaly a jaké jsme naopak věnovaly našim blízkým.

Naproti nám stála lavička, na které nikdo nebyl. Najednou přiběhl mladý muž a usadil se na ní. Rukama si zakryl obličej a vypadalo to, že je zoufalý. Kamarádka se na něj ani jednou nepodívala, což mi přišlo divné. Byla vždycky mnohem více komunikativní než já.

Byla jsem za blázna

Pozorovala jsem toho nešťastného muže a pak si po chvilce řekla, že by bylo dobré se ho zeptat, co se mu stalo. Tak jsem se na něj podívala a řekla: „Co vás potkalo, mladý muži?“ To, co se stalo pak, si vybavuji každý den.

Mladík se na mě podíval s velkým údivem. Moje kamarádka se mě zeptala, na koho to mluvím. Odpověděla jsem, že přece na toho muže naproti. Podle ní tam ale nikdo nebyl. Koukaly jsme na sebe a pak na tu lavičku.

Cítila jsem mrazení v zádech

Mladík se zvedl a posadil se vedle mě. Obličej měl úplně bílý a neuvěřitelně smutné oči, které na mě upíral. Byla v nich velká prosba o pomoc. Byla jsem úplně ochrnutá hrůzou a také chladem. Cítila jsem mrazení v konečcích prstů a v zádech.

Chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, pak si ten mladík znovu zoufale skryl tvář do dlaní, pak vyskočil a běžel pryč. Od té doby tam chodívám často v dobu, kdy se stmívá, a hledám ho.

Taky se ptám po starousedlících, jestli neví o nějakém muži, který v parku nešťastně zahynul. Ráda bych mu tam někde zapálila svíčku.

Aneta H. (70), Strakonice