Nemohu pochopit, že ani vlastní děti nerespektují moje právo na lásku. V jejich očích jsem moc stará na to, abych se zamilovala. Užívat života asi smějí jen ti mladí.

Moje kamarádka vždycky s trochou ironie říkala, že domovy důchodců jsou naším zaslouženým trestem za jesle, kam jsme dávaly naše děti. Myslím, že je na tom trocha pravdy.

Ne že by byly domovy důchodců trestem a jesle nějakým peklem, ale pocit opuštěnosti a takového nedobrovolného kolektivního života v tom, dle mého názoru, přece jen je. Vždyť kdo by nebyl raději v teple domova mezi svými blízkými! Tedy pokud se mají vzájemně rádi a respektují se.

Vzrostlo mi sebevědomí

Moje děti se ke mně chovaly vždycky hezky. Byly hodné. Navštěvovaly mě, jak jim to čas dovolil, zvaly mě na oslavy a kupovaly mi maličkosti i velké dárky.

Složily se mi na novou pračku a přispěly na drahé dioptrické brýle, po kterých jsem si netroufla ani toužit. Těmi brýlemi vlastně všechno začalo. Slušely mi.

Nebo jsem se možná v nich cítila tak dobře a sebevědomě, že najednou nebyl problém se s někým seznámit. Padl mi do oka muž o něco mladší než já, atraktivní a úspěšný. Lukáš se stal pro mě vším.

Měla jsem trému

Milovala jsem ho a zbožňovala. Trávila jsem s ním každou volnou chvíli. Neuplynul den, kdy bychom se neviděli nebo si alespoň několikrát za den netelefonovali. Znali jsme se už několik měsíců, když jsem navrhla společný oběd s celou rodinou. Jeho i mojí.

Těšila jsem se, že si po obědě pěkně popovídáme a spřátelíme se. Samozřejmě že jsem měla strach, jak takové setkání dopadne. Ale měla jsem na mysli rodiče Lukáše. Jistě si pro syna představovali mladší partnerku, než jsem byla já. A možná i atraktivnější.

Děti jsem už ve svém věku mít nemohla, na rozdíl od jejich syna. V tom jsem viděla největší zádrhel, který mě mohl čekat. Před oním slavnostním dnem jsem nespala snad ani minutu.

Stále dokola jsem přemítala, co řeknu na tu či onu otázku, jak se budu tvářit, až uslyším nějakou výtku nebo připomínku.

Odsoudili mě hned

Z toho, co jsem si představovala, se nevyplnilo vůbec nic. Nastávající tchyně s tchánem se na mě tvářili oba velmi přátelsky a dávali mi najevo, že jsou s výběrem synovy partnerky nad míru spokojení. Oddychla jsem si, ale bylo to hodně předčasné.

Ke slovu se dostala moje rodina a já se nestačila divit. Naznačili dost okatě, že jsem se asi na stará kolena dočista zbláznila. Že se postarají, abych konečně vystřízlivěla a začala se chovat přiměřeně svému věku.

Vnučka měla radu

„A to je jak?“ zeptala jsem se jedné z dcer nasupeně a za ni mi, k mému velkému údivu, odpověděla sotva pubertě odrostlá vnučka:

„No babi, zajíčky nech nám mladým. Je to ostuda se takhle ztrapňovat. Měla bys být někde v pečováku a ne se předvádět v drahých šatičkách pro teenagery!“

Byl to trapas

U stolu zavládlo rozpačité ticho. Bylo to tak kruté! Zastyděla jsem se. Ale ne za sebe, ale za svoji rodinu. Jak jsem je špatně vychovala! Bez respektu a úcty. Byla jsem prostě pro ně jen babka, co jim strká peníze a peče bábovku. Vůbec mě nechápali!

Zdvořile jsme dopili kávu a rozešli se do svých domovů. Nikdo mi nezavolal. Ani Lukáš ne. Dotklo se ho, jak s ním bylo zacházeno. Jako kdyby neměl vlastní rozum, cit a úsudek. Došlo mi dost pozdě, že právo být dotčená mám nejen já, ale i on.

Šla jsem mu vše vysvětlit a omluvit se, ale nestál o to. Navrhl mi rozchod. Zůstala jsem opět sama, jen se svými luxusními brýlemi, které mi už nedělaly vůbec žádnou radost.

Jen mi připomínaly pár krásných měsíců, které mi osud dopřál prožít. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem v duchu dala dětem za pravdu. Rezignovala jsem.

Co mám dělat?

„Už jsem opravdu stará. Co mě to jen napadlo! Podám si přihlášku do nějakého penzionu a prodám byt. Začnu se chovat přiměřeně věku,“ říkala jsem si. Deprese mi asi způsobila i zhoršení zdravotního stavu. Začala jsem obíhat doktory a každý z nich mi něco našel.

Musela jsem začít užívat léky na srdce i vysoký krevní tlak. A taky na spaní, abych celou noc jen nepozorovala strop nad svojí postelí.

Se svatbou jsem neotálela

Uplynul téměř rok, než jsem se s Lukášem znovu shledala. Opět v oční optice. Mně spravovali brýle a Lukáš si pořizoval svoje první. „Už taky nejsem nejmladší,“ rozesmál se šťastně, když mě uviděl. Nemohli jsme se od sebe odloučit!

Náš vztah pokračoval tam, kde skončil. Svoje blízké jsem už na slavnostní oběd nepozvala. Poslala jsem jim rovnou oznámení, že jsem se vdala. Riskla jsem to. Buď pochopí, že mám na lásku právo, nebo se budou muset obejít bez babičky.

Eva T. (63), Kroměříž