Když Jituška těžce onemocněla, nevěděli si s ní lékaři ani léčitelé rady. Pak jeden poradil, že má tvořit. Umění je lék a je třeba ho dělat s láskou.

Maminka krásně malovala, mohla jít studovat uměleckou školu, ona se ale stala cukrářkou. I tam mohla uplatnit svůj výtvarný talent. Její dorty byly hotovým uměleckým dílem a bylo téměř škoda tu nádheru sníst. Já jsem ale takový talent nepodědila.

Své děti jsem proto k výtvarnému umění nikdy nevedla, Obě dcery byly hodné a hezké dívky a my na ně byli hrdí. Až nás potkala strašná věc, když bylo naší Jitušce čtrnáct. Propukla u ní zákeřná nemoc, léčila se v Praze a lékaři se u ní střídali. Nikdo nám nedával velkou naději.

Kdo poradí?

Byli jsme zoufalí, chytali jsme se doslova každého stébla. Běhala jsem po nejrůznějších léčitelích a doufala. Samozřejmě jsem narazila na podvodníky, kteří z nás vytahali spoustu peněz.

Byli ale i tací, kteří se snažili pomoct nezištně, i jejich snahy se však míjely účinkem. Až jsme navštívili jistého pána v jižních Čechách. Byl to starý muž, který říkal, že jeho čas už brzy na tomto životě skončí. Už ani nevím, kdo nás k němu doporučil. To setkání bylo ale fatální.

Jen maluj!

Jeho rada byla nad zlato! Vaše dcera se musí nadchnout pro něco, co bude dělat s láskou, aby se probudily její samoléčitelské schopnosti. Největší moc mají barvy a malování. Tvrdil ten starý muž.

Když jsem o tom pověděla dcerce, zamyslela se, a řekla, že to zkusí. Malovat ji nikdy dosud nenapadlo. Nakoupili jsme tedy různé barvy, skicáky, dokonce i stojan. Jitka se pustila do tvorby.

Vydržela malovat doma, malovala i v nemocnici, zapomněla při tom na celý svět. A ty kresby byly čím dál lepší. Vzpomněla jsem si na maminku. Ten talent zdědila po ní. Nejúžasnější ovšem bylo, že se její stav začal lepšit, těžkou nemoc naše Jíťa překonala.

Libuše (67), Zlínsko