Můj otec a teta Lída se léta nenáviděli. Marně se je snažila rodina usmířit, zejména babička trpěla tou žabomyší válkou. Přesto se to nakonec povedlo!

Před mnoha lety nebylo větších přátel, než můj otec Pepík a teta Lída, jeho sestra. Moje babička nám je dávala za příklad, když jsme se jako sourozenci prali jako koně.

Tohle u Pepíčka a Lidušky nikdy neexistovalo, Pepíček Lidušku chránil už jako malý kluk, a Liduška pro něho byla oporou. Na vojnu za ním jezdila a pekla mu buchty. To jsme slýchali celé dětství.

Když se náš táta oženil a teta vdala, každý víkend se navštěvovali, a my trávili s bratrancem a sestřenicí nejen víkendy, ale celé prázdniny. Jenže pak přišla sametová revoluce a spolu s ní restituce.

Babička prohlásila, že ta pole a louky nechce, protože ve svém věku na tom už dřít nebude. Ať si s tím dělají její děti, co chtějí.

Rána osudu

Majetek ale rozhádal tátu a jeho sestru tak, že spolu třicet let nepromluvili slovo a neviděli se! Jeden podezíral druhého, že ho chce okrást. Babička se tím samozřejmě hrozně trápila a ti dva se neusmířili ani u její smrtelné postele.

Babiččino poslední přání nepadlo na úrodnou půdu. Ale pak se přece jen stalo něco, co ty dva zlomilo. Sestřenice Petruška, tetina dcera, onemocněla rakovinou. Petruška byla takové rodinné zlatíčko, všichni ji měli rádi.

Společně

Ležela v nemocnici. Každý jsme se snažil za ní chodit, abychom ji psychicky podpořili. A právě u ní se potkal táta s tetou. Teta právě odcházela a náš táta vešel do pokoje. Nastalo dusno, které by se dalo krájet.

A pak, s ohledem na Petrušku, se začali spolu klidně bavit. Bez emocí, aby ji nevystavili traumatu. Společně chvíli poseděli u Petrušky a pak zamířili do nedaleké kavárny.

Když jsem je viděla spolu jít do kavárny, běžela jsem za nimi až k podniku a nahlížela dveřmi, jestli opravdu sedí u jednoho stolu. Tím dnem se díky naší Petrušce ti dva usmířili. A sestřenice? Nakonec při ní její andělé stáli, protože se z nemoci dostala.

Alice (65), Mostecko