Stále se jen vychloubala a povyšovala. Při oslavě šedesátin se nestačila divit. Její lahůdky, na které se všichni tak moc těšili, byly dočista zkažené. Nikdo je nemohl ani polknout!

Oslava šedesátin mojí švagrové byla událost, která nenechala nikoho z příbuzenstva chladným. Chlapi, včetně mého manžela, se těšili na pohoštění, které mělo být ještě lepší a honosnější než v předchozích letech.

My ženské si zase dělaly starosti dlouho dopředu. Co náročné švagrové koupit? To byl kámen úrazu. Ona je náročná, každého hned zpraží, když není po jejím a nebo jí něco nevyhovuje.

Nic jí nebylo dost dobré

Všechno měla. Drahé oblečení i parfémy, zlato bílé i žluté, s kameny i bez nich. A nějakou kabelku za desetitisíce se zrovna mně, celkem chudé důchodkyni, kupovat nechtělo.

Jenže nic lacinějšího a na úrovni mě nenapadlo.„Na něco se jí složíme,“ navrhla manželka mého druhého bratra a hned skepticky dodala: „Stejně jí nebude nic po chuti. Vzpomeňte si, jak minule ohrnovala nos nad parfémem za tři tisíce. Prý vůbec nevoní!“

Měla pravdu, byl to pěkný trapas. Tehdy jsme společně očichaly snad všechny voňavky a nakonec, pro jistotu, vybraly tu nejdražší. Ale ani ta jí nebyla po chuti. Vlastně, po vůni! Ani nevím, kterou z nás napadlo, že pořídíme nějakou starožitnost nebo obraz. Po dlouhém vybírání jsme se na ničem neshodly.

Už to přehnala

Ono to není jen tak, něco koupit a klepat se strachy, že to bude nějaký padělek. A další klepání vás čeká, jestli ten dárek bude přijat alespoň trochu vlídně. Manžel otázku peněz neřešil.

Bylo mu to jedno a vždycky jen kývl, když jsem se dožadovala jeho souhlasu. Byl už prostě takový a já mu to nevyčítala. Lepší, než kdyby byl škrt! Nějakým nedostatkem jsme netrpěli, ale přece jen, švagřina životní úroveň byla někde úplně jinde.

„Tak co, co jste pro mě vymyslely s ženskými? Doufám, že ne zase nějakou blbost!“ řekla mi jednou na přivítanou hned mezi dveřmi. Zrovna jsem tehdy byla úplně uondaná z výběru nějakého obrazu. Nohy mě brněly a hlava bolela úplně třeskutě. Naštvalo mě to.

My se tak snažíme a ona se nám bude vysmívat? Přece to není žádná povinnost jí něco kupovat. Taky bychom mohly celou tu její oslavu bojkotovat,“ pomyslela jsem si, ale bylo mi jasné, že u mého manžela by mi to neprošlo. Neodpustil by mi to!

Můj plán mě nadchl

Nějak jsem z té její neomalenosti nemohla ani dýchat. Úplně se mi z toho všeho zvedl žaludek. Hlavně to její slůvko zase. Luxusní parfém, co dostala, jsem si já nikdy pro sebe nepořídila. Napadlo mě, že to volá po nějaké odvetě. Pomstě!

Třebaže se mi nechce lidem dělat naschvály nebo je nějak prudit. Ale všechno má přece své hranice. Pomsta bude zlá! Najednou se mi nálada zlepšila. Netušila jsem ještě, co bych té zlé ženské mohla provést, ale i tak jsem se neubránila úsměvu.

„Něco vymyslím! Klidně i nějakou hloupost. Za tu legraci, a hlavně satisfakci mi to stojí.“ Přišla jsem na to za pár dní. Solila jsem polévku a nějak jsem to přehnala. Nedala se vůbec jíst.

„To je ono, já jí to všechno osolím! Pořádně jí to osolím!“ V hlavě mi začaly rotovat nápady, jak to udělat. Nakonec jsem vymyslela plán hodný snad vycvičeného agenta.

Uměla úplně všechno

Manželovi jsem namluvila, že bude fotit švagrovou před obědem, jak ho připravuje, při obědě, jak nás hostí, a potom na oslavě v jejích róbách. Ona totiž byla zvyklá se i několikrát za odpoledne a večer převléknout.

A potom že jí z fotografií udělá takové malé album, aby měla vzpomínku na ty svoje šedesátiny. Znělo to celkem věrohodně a můj důvěřivý miláček okamžitě souhlasil. Dokonce navrhl, že si koupí pořádný fotoaparát, aby nemusel fotit mobilním telefonem.

Byla jsem taky pro. Hlavně že je poslušný! V den švagřiných narozenin jsme se shromáždili v jejím překrásném obývacím pokoji. Měla koženou sedací soupravu a krásný broušený lustr. Všude měla položené bílé koberce.

Vůbec jsem nechápala, jak je dokáže udržet tak bílé a čisté. Ona prostě uměla všechno. Dokonce i cizí jazyky ovládala a vydělávala víc než ministr.

To bylo její oblíbené rčení, kterým se chlubila. Můj bratr, její manžel, nad tím vždycky jen mávl rukou. Byl nad věcí. Pracoval s počítači a jeho příjem taky nebyl malý.

Dcery měla skvělé

Jejich dvě dcery byly pravým opakem svých rodičů. Jedna provozovala nějakou neziskovku se zvířaty po úrazech a ta druhá létala do Nepálu učit děti ve škole. Obě to byly moc šikovné a skromné holky. Měla jsem je moc ráda!

Tak tedy, shromáždili jsme se v obýváku, poprvé si připili a při vzájemné konverzaci jsme čekali na oběd. Manžel konečně vytáhl foťák a odtáhl švagrovou na zahradu. Prý jako že bude na chvíli odpočívat. To byla moje příležitost.

Z kabelky jsem vyndala připravené pytlíky se solí a dala jsem se do díla zkázy. Nasypala jsem sůl, kam to jen to šlo.

Vše vypadalo dokonale

Do bublající polévky na plotně, na husu v troubě, která už je sama o sobě docela slaná, do vařících se brambor i do zelí. Potom jsem se v rychlosti vrhla na dort. Sůl na něm díky všem těm ozdobičkám nebyla vůbec vidět.

Následovaly chlebíčky a mnoho dalších pochoutek. Nejvíc mi bylo líto plodů moře, moc ráda bych je ochutnala! Ještě jsem si všimla otevřených lahví vína. Musela se prý vydýchat, nebo jak se tomu říká.

Ani ty nezůstaly ušetřeny, ale do nich jsem nasypala pro změnu cukr, který jsem našla v kuchyni. Aby chutnaly lacině! Dva velké pytlíky soli byly prázdné. Naopak já byla plná radosti. Těšila jsem se, co se bude dít!

Švagrová přišla po té malé fotografické pauze s mým manželem celá rozčepýřená z větru, který venku foukal. Rychle se upravila a pozvala nás konečně ke svátečně prostřenému stolu.

U každého talíře bylo několik příborů a sněhobílé ubrousky byly zatočené ve stříbrných kroužcích. I příbory se leskly, jako by byly ze stříbra. A možná, že dokonce i byly. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Všichni už měli hlad a nedočkavě se pustili do lákavě vonícího vývaru s játrovými knedlíčky.

Byla úplně mimo

Už první sousto byla katastrofa. Někteří se zaškaredili a další se jen udiveně kradmo podívali po svých sousedech. Jako zda se jim to nezdá.

Vtom vykřikla švagrová: „Fuj! Co to má znamenat? Co se to děje? Vždyť před chvílí byla ta polévka tak dobrá!“ Byla z toho úplně zmatená. Začala nosit plné talíře do kuchyně a v rychlosti chystat další chod. Dopadlo to stejně. Byla to úplná katastrofa!

Začalo mi jí být trochu líto, když jsem uviděla, jak její slzy berou s sebou černou řasenku i černé oční linky. Vypadala jako klaun. Smutný a ponížený kašpárek. „Tak si objednáme pizzu, ne?“ navrhl jeden z vnuků a švagřiny dcery se rozesmály.

„To je nápad. Už mám hlad jako vlk,“ prohlásil můj bratr a manžel se k němu přidal. Byla jsem spokojená. Můj plán dopadl na jedničku. Švagrové jsem to pěkně osolila!

Jenom s tou pomstou se nikomu nemůžu pochlubit, nejspíš bych to od celé rodiny schytala. Bylo mi líto toho jídla, ale jinak jsem nemohla zasháhnout.

Eliška S. (64), Brno