Bála jsem se, že si jednou zabouchnu dveře, ale že to bude za takových okolností a ještě si udělám ostudu po celém sídlišti, to by mě nenapadlo.

Bydlím s manželem v jednom městečku na Vysočině a ve vedlejším vchodě našeho paneláku mám v bývalé kočárkárně svůj podnik. Opravuji zipy, přešívám obleky a někdy i něco ušiju. Jsem vyučená švadlena.

K sobě jsem si před časem přibrala kamarádku Zuzanu, vypomáhá mi. Mám díky tomu víc času třeba zajít si s kamarádkou na kávu, odskočit si domů na oběd, nebo si dát vanu.

Jsem v pasti!

Ten den si mě ale podala ošklivá souhra zlomyslných náhod. Běžně jsem totiž využívala toho, že byly sklepy mezi jednotlivými vchody odemčené a probíhala jimi mezi bytem a dílničkou.

I ten den, když jsem došla k názoru, že pracuju už dlouho a že by to chtělo příjemnou, voňavou koupel, jsem jimi prošla jako vždy. Odemkla jsem si byt, užila si koupel, a pak jsem chtěla zavolat kamarádce. Mobil ale zůstal v dílně.

Proběhnu sklepem i v županu a s ručníkem na hlavě, nikoho nepotkám, v tento čas v domě nikdo nebývá, řekla jsem si a vyrazila ze dveří. Jen jsem za sebou zabouchla, uvědomila jsem si, že klíče zůstaly uvnitř.

Proč já?

Nevadí, v dílně je přece Zuzana! Běžela jsem do sklepa, a narazila na zamčené dveře. Někdo je mezitím zamkl! Takový pech! Přeběhnu venkem, zazvoním a Zuzka mi otevře! Běžela jsem nejkratší trasou.

Doběhla jsem ke dveřím vedlejšího vchodu a jako šílená zvonila na Zuzanu. Marně. Odskočila si na nákup. Stála jsem tam bezradná, bez mobilu, v županu, na hlavě turban z ručníku. „Dobrý den, paní sousedko!“ šla kolem ta největší drbna sídliště a zírala na mě.

Chtělo se mi brečet. Podala mi mobil a já vytočila číslo manžela, které jsem si naštěstí pamatovala. Pak mě sousedka vzala k ní na kafe, abych nenastydla, než můj muž přijede a odemkne mi. Byla jsem jí vděčná, i když jsem počítala s tím, že mě pomuví. Ale to, že mám zapraný župan a nenalíčená vypadám na šedesát, to fakt nemusela!

Petra (55), Jihlavsko