To, co jsem prožívala, nebyl sen. Bylo to do­opravdy a odvíjelo se to jako v té pohádce O Popelce. Krásné šaty i střevíčky vyčaroval Ježíšek.

Z okna našeho maličkého bytu v přízemí jsem sledovala, jak tančí sněhové vločky pod lampou, tají na římse anebo se schovávají v napůl zamrzlých loužích. Vánoce! Ani nedokážu vypovědět, jak moc jsem se na ně pokaždé těšila.

Přitom dárky, které jsem dostávala, byly skromné. Maminka byla vdova, postonávala, uklízením a šitím si vydělala jen pár korun. Přesto bychom si spolu žily spokojeně, uvnitř malého bytečku jsme byly šťastné, ale vyjít ven bývalo někdy skličující.

Někteří nám dávali najevo, že jsme chudé, tudíž pod jejich úroveň. Maminka o tom, jak se k ní mnozí chovají, vůbec nemluvila, spíš naopak chválila slušné lidi, pochvalovala si, že je jich stále dost.

Se mnou to bylo horší. Děti se dokážou chovat krutě. Už na základce mi někteří spolužáci dávali najevo, že se mezi ně nehodím. Na druhém stupni základní školy se to pomalu, ale jistě vyostřovalo.

Poslední lavice

Dívky, jejichž rodiče byli ředitelé, náměstci nebo prostě mazaní šikulové, nakupovaly v podniku zahraničního obchodu Tuzex.

Moje podomácku ušité anebo všelijak přešívané věci budily údiv, úžas a posměch. Živé duši bych neprozradila, že jsem zamilovaná do Jiřího z poslední lavice u okna.

Táhlo se to už od základní školy a přemístilo se to spolu se mnou na střední všeobecně vzdělávací školu, kam Jiří také nastoupil a kde zaujal své obvyklé místo v poslední lavici u okna.

Tento přitažlivý mladý muž byl synkem z dobře situo­vané rodiny a dalo se předpokládat, že ho zaujmou jedině pohledné blondýnky, oblečené jako z módního katalogu. Takových nebylo v naší třídě málo.

Měla jsem tu jen jedinou kamarádku, která byla navíc dlouhodobě nemocná, a tak nezbylo než vzdorovat bez pomoci veškerým ústrkům mých spolužáků, zejména tedy spolužaček. Bylo to vyčerpávající a smutné.

Spolužáci v džínách z USA a značkových bundách mi říkali všelijak, ale nejčastěji Popelka. Nebo taky „ta socka ze třetí lavice“. Jedné věci jsem si ovšem všimla dobře: Jiří si mě sice okázale nevšímal, ale jakživ se nepřidal k posměváčkům. Dělal, jako bych neexistovala.

Čtyřka ze soucitu

Až jednou. Stalo se to ve čtvrtém ročníku. Stála jsem bezradně u tabule u příšerného matematického příkladu, se kterým jsem si nevěděla rady. Učitelka mě poslala sednout se čtyřkou, ještě podotkla, že mi ji dala ze soucitu. Vzápětí zazvonilo.

Nenápadně jsem si otírala slzy, měla jsem strach, co mi přistane z matiky na vysvědčení. Určitě nic pěkného. A spolužák Jarda zvolal: „Bez peněz, a ještě s prázdnou hlavou. Co z tebe, Popelko, bude?“ A tu se z poslední lavice ozvalo autoritativní:

„Nech ji na pokoji, Jardo.“ Posměváček překvapeně zmlkl. Mnozí zvedli hlavy. Rozhostilo se ticho. Musím říct, že od té doby nevhodné poznámky mých spolužáků ustaly.

Říkala jsem si, že bych měla Jiřímu poděkovat za to, že se mě zastal. Ve frontě v jídelně se to vysloveně nabízelo, stál blízko, ale netroufla jsem si.

Balíček

Takových let jsem do něj byla tajně zamilovaná! Nikdo to netušil, neřekla jsem to ani doma. Bylo to bolestné a vyčerpávající. Navíc úplně marné, naprosto ztracené. Celá třída v posledním ročníku nemluvila o ničem jiném než o vánočním plese.

Pochopitelně jsem se takových debat nezúčastňovala, bylo mi jasné, že nikam nepůjdu. Leda bych si obula odrbané semišky a oblékla maminčin zelený sváteční kostýmek, a to by pak umřela smíchy i jindy distingovaná zástupkyně ředitele.

V tu dobu maminka povídá, ať napíšu přání Ježíškovi jako v časech, kdy jsem byla malá. Ať lístek vsunu do obálky a položím na okenní římsu. Udělala jsem to. Za dva dny poté se stal zázrak. Maminka přišla domů se dvěma krabicemi.

Ředitelce podniku, kde uklízela kanceláře, poslali příbuzní z Francie balíček s plesovými šaty a střevíčky pro dceru. Ale viděli ji naposled před dvěma roky a neodhadli velikost. „Trošku přibrala a je jí to všechno malé,“ lamentovala paní ředitelka.

„Nebylo by to vaší dceři? Máte přece dceru, že?“ zeptala se mojí maminky, která zrovna přišla vysypat koš.

Jako krásná princezna

Maminka připustila, že dceru má. „Tak jí to vezměte. Jsou Vánoce, měli bychom si všichni dělat radost, co říkáte?“ Nádherné šaty i střevíčky mi padly jako ulité. Vánoce jsou čas zázraků, říkala jsem si.

Do dopisu Ježíškovi jsem totiž napsala, že bych si ze všeho nejvíc přála zúčastnit se vánočního plesu. A tak to Ježíšek zařídil. Skoro jako když kmotřička víla v pohádce O Popelce proměnila dýni ze zahrádky v kočár a lístky kaštanu v krásné šaty a střevíčky.

Maminka se svěřila, že si dopis Ježíškovi přečetla a smutně přemýšlela, co udělá. Takové šaty by ušít nedokázala, byla zvyklá jen přešívat staré oblečení. A pak se stal ten zázrak. Řekla, že vypadám jako krásná princezna.

Shodou okolností byla jedna milá paní z baráku kadeřnice, občas si brala zákaznice i domů.

Nebyl to sen

Když se dověděla, že se chystám na ples, neboť máma to vykládala každému, koho na chodbě potkala, povídá mi: „Holka, pojď, učešu tě jako královnu. Nic za to nechci. Jsou přece svátky, čas dobrých skutků.“ Prostě zázrak za zázrakem.

Jeden za druhým mi padaly z nebe jako hvězdy. Třeba je to jen krásný sen, ze kterého se ráno probudím, říkala jsem si s hrůzou. Byla jsem ale odhodlaná užít si ho o to víc. Ale nebyl to sen. Opravdu se to dělo. Jako v té pohádce O Popelce.

Nikdo ze spolužáků nepočítal, že bych se na plese objevila, ani se mě na to neptali, bylo jim to celkem fuk. A když jsem pak vstoupila v šatech a střevíčcích z Francie a slavnostním účesu do sálu, nepoznali mě. Sál zašuměl, až mnou projel mráz.

„Kdo to proboha je?“ ptali se jeden druhého a třeštili na mě oči. Pak někdo povídá: „Hele, a není to…“ Jiný mu odpověděl: „Zbláznil ses? To není ona!“ Doléhaly ke mně útržky zmatené, rozrušené debaty.

Jsi to ty?

Sedla jsem si ke stolečku k několika udiveným spolužačkám, které dokola opakovaly: „Jsi to vážně ty?“ Usmívala jsem se.

Úsměv mi zmizel z tváře a srdce se chystalo vyskočit na parkety, když jsem zjistila, kdo nade mnou stojí a zdvořile, přesně podle společenských pravidel, mě vyzývá k tanci. Byl to on! Milion­krát jsem si představovala, jak mě chytá za ruku, jak mě objímá.

Blesklo mi hlavou, že bych měla poděkovat mamince, že mě po večerech trpělivě učila základní taneční kroky. Vtom se ozvalo: „Tancuju jako ponocný, nebude ti to vadit?“ Zasmála jsem se. Líbilo se mi, že není tak sebevědomý a nafoukaný, jak jsem si dřív myslela. A tak jsem strávila svůj plesový večer, první v životě, s mým krásným princem.

Bláznivý slib

Byl jiný, než jsem předpokládala, zdvořilý, usměvavý. Dokonce mě představil matce. Ta žasla. Povídá: „Proč jsi mi nikdy neřekl, že máš tak krásnou spolužačku?“ Usoudila jsem, že to je nejhezčí večer mého života.

To jsem ještě netušila, že můj život bude i nadále plný tak romantických večerů. Když jsme o pár hodin později stáli s Jiřím před naším panelákem, kam mě doprovodil, pod lampou a hleděli si do očí, věděla jsem, že tohle bude vážné. Že se rodí velká láska.

Že moje pohádka tady nekončí, ale právě začíná! Když jsme se políbili, zašeptala jsem: „Uvidíme se ve škole.“ Odpověděl: „Nejen to. Chci tě vídat celý život.“ A ten bláznivý slib splnil. O pár let později jsme se vzali a vychovali tři děti.

Dnes už si hýčkáme i vnoučata. Kdyby pohádka o Popelce měla své pokračování, věřím, že by bylo přesně takové!

Helena (62), Praha