Rodinný miláček a oblíbenec měl jedno tajemství. Peníze prohrával v kartách. Aby neumřel hlady, musel krást. A bylo to lehké, nemusel se bát!

Zjistila jsem to náhodou. Potřebovala jsem nějaký opravdu pěkný servírovací tác na dort. Slavila jsem šedesátiny a chtěla jsem se v zaměstnání trochu předvést. Pamatovala jsem si, že maminka jeden měla. S růžemi a zlacením.

Byl jako nový, vždyť byl stále jen ve vitríně a nikdo ho snad vůbec nikdy nepoužíval. „Mami, mohu si na pár dní půjčit ten krásný porcelánový talíř? Víš, takový ten oválný, s růžemi,“ zeptala jsem se maminky, která už jen polehávala a moc z postele nevstávala.

Obdivovala jsem ji

Vždy se pečlivě oblékla na den. Do župánku s volánky a plédem přes ramena, který si sama uháčkovala. Maminka na sebe velmi dbala, voněla se, a taky i ve svých devadesáti lehce malovala. Byla to prostě dáma, na rozdíl ode mě.

Já bych mohla klidně nosit celý den jen tepláky. Ale musela jsem se kvůli zaměstnání přemoct a chodit dokonce v kostýmu. Pracovala jsem coby učitelka na střední škole a měla jsem dost konzervativní paní ředitelku.

Hledali jsme všichni

Ne že by nám něco takového přímo nařídila, ale nějaké tričko a rifle nesnesla ani u mladších kolegyň, natož u mě. I chlapi měli nařízeno nosit minimálně společenské kalhoty a jednobarevnou košili. Tak tedy šla jsem do vitríny pro tác, a ten nikde.

Prohledala jsem kdeco, ale po talíři ani památky. Při tom hledání jsem si všimla, že chybí víc věcí než jen ten tác. Nějaké zlacené hrnky, vázičky, stříbrné lžičky a mnoho dalšího. Maminka jen krčila rameny. Ptát se otce nemělo smysl. Takové věci ho nezajímaly.

Byl na tom lépe než maminka a s hledáním přece jen pomohl i on. Dokonce prohrabal i půdu, na kterou nechodil, a já už vůbec ne.

Přiznal se

Nezbývalo než se zeptat bratra. Domnívala jsem se, že jen pokrčí rameny, ale on se tvářil divně. Rozpačitě! Nakonec z něho vylezlo, že je to on, kdo odnáší věci patřící rodičům. Prý má dluhy! „Cože?“ vyjela jsem na něho dost stře. Rozzlobilo mě to.

Hezky vydělával a vlastní rodinu neměl. A právě on tak bezostyšně kradl u rodičů doma? Vrátit nic nemohl, vše nosil rovnou do zastavárny nebo to prodával starožitníkům.

Šla jsem se k jednomu zeptat a on, jen tak hrubým odhadem stanovil cenu věcí určitě na dvě stě i víc tisíc. Tak to už volalo po odvetě! Udávat bratra se mi nechtělo. Tak jsem zašla k němu domů.

Musí pracovat

Sedla jsem si k němu do kuchyně a čekala na jeho příchod. Klíče od jeho bytu jsem měla už dlouho, pro případ nějaké jeho nemoci nebo úrazu. Přišel a nestačil se divit. Vyčetla jsem mu vše, co mi přišlo na mysl. Hlavně to, že okrádá bezbranné rodiče.

A taky mně a moje děti. Natáhla jsem ruku: „Dej mi klíčky od auta!“ Auto nemělo skoro žádnou hodnotu, jinak by ho prodal už on. Ale coby výchovný prostředek se mi dost hodilo.

„A sjednej si v zaměstnání brigádu. Budeš splácet dluhy, jinak tě udám!“ Blafovala jsem, ale on mi věřil. Po večerech uklízel, myl dlouhé chodby. To se namyje, než všechno splatí! Padal únavou, ale přestat si netroufal. Na karty už neměl energii ani čas!

Alena M. (61), Ostrava