Když mi zemřel milovaný muž, nikoho jiného jsem si nehledala. Cesty osudu jsou někdy ale nevyzpytatelné.

Roky jsem žila sama. Manžel mi zemřel na rakovinu. V den desátého výročí jeho úmrtí jsem uklízela knihovnu. Když jsem vzala do ruky jeho nejoblíbenější knížku o letadlech, vypadl z ní zvláštní vzkaz a peníze.

Boj prohrál

Nikdy v životě jsem netrpěla tolik jako v době, kdy mě opustil manžel František. Doufala jsem, že rakovinu překoná a my zemřeme spolu. Bohužel nemoc byla nad jeho síly. Myslela jsem si, že už navěky zůstanu sama. Vlastně jsem si to i přála. Nikdo nemohl být tak skvělý jako můj Fanouš.

Dny na hřbitově

Dny jsem trávila víceméně stejně. I když už jsem byla v důchodu, občas jsem chodila na výpomoc do místní pekárny. Zbylé dny jsem trávila na hřbitově. Chodila jsem si tam s ním povídat. Dřív jsem nad vdovami stojícími u hrobů svých mužů kroutila hlavou.

Nechápala jsem, proč mluví na někoho, kdo nežije. Dnes už pro ně mám pochopení. Dělám totéž. K Fandovi mluvím, jako by žil. Vyprávím mu, jak nám krásně plodí jabloň, kterou kdysi zasadil. Že náš psí mazlíček Baron se má stále čile k světu.

Vždycky mu i vyčtu, jak mi to mohl udělat a odejít beze mě. ,,Něco jsme si přece slíbili, tak proč už tady nejsi?“ kárala jsem ho pravidelně.

Zůstaly mi jen vzpomínky

Nezůstala jsem ale úplně sama. Díky dětem mám krásná vnoučata, která se mě snaží rozveselit. Bohužel ale ani ona nedokážou nahradit lásku muže mého života. Dost často jsem doma seděla nad fotkami a vzpomínala. Třeba na naši první dovolenou u moře.

Bylo to v Chorvatsku před třiceti lety. Skoro jsem zatoužila se tam znovu podívat. Ale sama? Co bych tam asi tak dělala. Navíc na to ani nebyly peníze.

Lísteček v knížce

V den desátého výročí manželova úmrtí jsem se rozhodla, že vytřídím knihovnu. Venku pršelo, byl to velmi ponurý den. Uvařila jsem si čaj a pustila jsem se do práce. Šlo především o manželovy knihy. Byl velkým fanouškem letadel.

Knihovna obsahovala knihy výhradně na toto téma. Vzala jsem do ruky tu, kterou si Fanda pořídil jako první. Nezaujatě jsem v ní listovala a vzpomínala, jak rád mi o letadlech vyprávěl. Už jsem knížku chtěla položit do krabice, když vtom z ní vypadl lísteček.

Manželovým písmem na něm bylo napsáno: „Na cestu k moři jako dárek ke čtyřicetiletému výročí svatby.“ Uprostřed knihy bylo třicet tisíc. „Takže on tajně šetřil na dovolenou?“ pronesla jsem se slzami v očích.

Je to náhoda, že jsem na výročí deseti let od jeho úmrtí vzala do ruky zrovna tuto knihu? Nemyslím si. Knihovnu jsem nechala knihovnou a šla za manželem na hřbitov. Cestou jsem koupila věnec. Mlčky jsem tam v dešti seděla až do večera.

Rozhodla jsem se, že na dovolenou přece jen pojedu. Koupila jsem si zájezd na místo, kde jsme kdysi byli spolu.

Šance pro lásku

Už druhý den jsem tam potkala jeho letitého kamaráda. I on tam byl sám. Dovolenou jsme nakonec strávili společně. Jaroslav je také vdovec. Žena mu zemřela už dávno. Věřím, že by mi ho Fanda schvaloval. Koneckonců si myslím, že mi ho tak trochu seslal.

Trvalo mi, než jsem si Jardu zcela pustila k tělu. Dnes chodíme na hroby společně. Nejprve za jeho zesnulou ženou, a pak za Fandou. Nakonec nestrávím stáří sama. Díky Fandovi, který mi pomohl a možná o tom ani neví. A pokud ano, tak mu moc děkuji!

Klára B. (70), Opava