Kdo byla ta žena, která se u naší studánky zjevovala? Podala mi zázračnou vodu a beze slova zmizela.
Ráda jsem jezdila k prarodičům na vesnici a trávila u nich prázdniny. Babička byla už hodně nemocná a já ji ošetřovala. Vařila jsem jí čaje, pomáhala jí vstát a šla s ní na zahradu pod lípu, kde měla lavičku.
Ráda na ní seděla a dívala se, jak kolem poletují motýli a poslouchala, jak zpívají ptáci. Dědeček byl vitální, zatímco babička jen stěží došla na dvůr, děda ještě dokázal posekat zahradu, nakrmit zvířata a odpoledne vyrazit do místní hospody.
Samozřejmě byl rád, když jsem přijela, protože jsem zastala mnoho ze starostí, které s babičkou měl.
Běž pro vodu!
Tehdy jsem byla zase u prarodičů na prázdninách, a dostala tam ošklivou střevní virózu. Bylo mi opravdu zle. O babičku jsem se proto nedokázala tak starat a děda měl tehdy zrovna nohu v sádře, protože spadl z holubníku.
Leželi jsme ten pátek doma všichni jako lazaři, když mě babička poslala ke studánce, která se skrývala v koutě zahrady ve vysoké trávě. Tvrdila, že voda z ní je zázračná, ale má se pít pouze, když je nejhůř!
Dobrá víla?
Myslela jsem si o tom svoje, ale babičku jsem poslechla. Vzala jsem džbán a vyrazila do vysoké trávy, kde se nikdy nesekalo. Marně jsem pátrala po studánce. Už jsem chtěla odejít, když mi kdosi sáhl zlehka na rameno.
Otočila jsem se a přede mnou stála krásná, neznámá dívka. Štíhlá jako proutek a téměř průsvitná. Vzala bez jediného slova můj džbán, udělala několik kroků v tom vysokém porostu, sklonila se a pak mi džbán, naplněný vodou, vrátila.
Neřekla ani slovo, na mé otázky nereagovala. Poděkovala jsem tedy, a šla domů. Když jsem to babičce vyprávěla, tvrdila, že to byla víla, co studánku chrání. Někdy ji prý slýchá, jak hraje na píšťalku z vrbové větvičky. Ať už to bylo jakkoli, ta voda mi tehdy opravdu pomohla!
Dana (63), Jičín