Byla jsem tajně zamilovaná do mladíka z naší ulice, ale netušila jsem, že si na něj dělá zálusk i sestřenka Naďa. A to byla žena-tornádo.

Ty šaty jsem šila se smíšenými pocity. Šití mě bavilo, byl můj koníček od dětství a postupně jsem se v něm zdokonalovala. Tyhle plesové si na mně ale vyprosila sestřenice a řekla i proč. Prý v nich chce konečně ulovit Petra.

Přesně popsala, jak mají vypadat, a zejména si mám dát záležet na výstřihu. Tak to mi radost neudělala. Do Petra, kluka z naší ulice, jsem byla dlouho tajně zamilovaná. Jen jsme se míjeli a zdvořile zdravili, občas si vyměnili pár slov, nikdy nic víc.

A teď se najednou dozvím, že si na něj dělá zálusk Naďa, známá firma. A tak jsem šila a div u toho nebrečela. Začínala plesová sezona a v kulturáku se už leštily parkety. Naďa klofne Petra a já budu namydlená. Měla jsem nejvyšší čas na vážnou známost, vždyť mi bylo necelých čtyřiadvacet.

S kým půjdeš?

Naďa byla mladší, hezčí, mohla mít každého, na kterého si ukázala. A teď si ukázala na Petra, a já ji k tomu ještě vystrojím jako princeznu. Bledě modrá večerní róba, kterou si u mě vyžádala, se mi fakticky povedla.

„Půjdeš taky?“ vyzvídala a točila se před zrcadlem. „Ušila sis taky něco nového? A s kým půjdeš?“ Odpověděla jsem, že si vezmu ty staré šaty a že nikoho nemám, takže půjdu s kámoškou.

Těžce si povzdychla a zavrtěla hlavou: „S kámoškou? Měla by sis někoho najít. Máma to taky říkala. Rychle, než ti ujede vlak. Pak ti najednou bude třicet, a to je konec.“

V duchu jsem jí poděkovala za zdvořilý proslov a vypakovala ji s tím, že spěchám, musím její šaty co nejrychleji došít, protože ples je už v sobotu.

Stihla jsem to tak tak. Sama jsem si oblékla ty staré. Připadala jsem si, že se vypravuji na vlastní pohřeb.

Silueta v mlze

Naďa byla zlatým hřebem večera, kroutila se a vyzývavě chichotala, jenomže Petr nikde. A tak se pověsila na někoho jiného a křepčila s ním. O přestávce jsem šla do vstupní haly a koukala do mlhy, která venku visela jako šedivý závěs.

Najednou jsem spatřila siluetu, která patřila Petrovi. „Musel jsem cestou dvakrát opravovat motorku,“ vysvětlil, ač jsem se ho na nic neptala. Rovnou dodal: „Takže, ať nemarníme čas, půjdeš si zatancovat?“ Samým štěstím jsem několikrát přikývla.

Do sálu jsme vkráčeli zavěšeni jeden do druhého. Nadě poklesla brada. Svůdné modré šaty s výstřihem jí nepomohly. Petr měl už tehdy oči jen pro mě!

Michaela (65), Brno