Bylinkářka, která se nedávno přistěhovala do našeho města, měla výbornou pověst. Prý dokáže pomoct každému, kdo to potřebuje.
Byla to taková sympatická ženská, ale budila respekt. Když jsem se k ní konečně dostala na řadu, beze slova jsem zaplatila spoustu peněz, jen abych od ní získala ty její zázraky. Nějaké odmlouvání nebo diskuse nebyla možná.
Prostě se mi podívala do očí a taky na jazyk, který jsem na ni musela vypláznout nejvíc, jak jsem zvládla. Potom už si jen sedla a začala psát.
Tvářila se důležitě
Na jeden list napsala drobným písmem seznam bylinek do čajů, které jsem měla pít přes den, a jeden dokonce i v noci. A potom názvy nějakých krémů. Byly v malých umělohmotných dózičkách, takových bílých jako z lékárny.
Byly opatřené štítky a vzadu cenou, která byla vzhledem k obsahu celkem horentní. Když po notné chvíli konečně vše dopsala, začala mi podávat jeden lístek za druhým a vysvětlovala, co na kterou nemoc zabírá, jak se budu cítit a jak se nakonec uzdravím.
A také to, čím jsem si danou nemoc způsobila! Samozřejmě mě trápilo všechno, co i mnoho jiných ženských v mém věku. Bolesti kloubů, nadváha, migréna, únava a taky vysoký tlak. Měla jsem problémy s pletí a taky mi vypadávaly vlasy.
Léčba mi nepomohla
Obvodní lékařka mi doporučila, abych si koupila v lékárně nějaké vitamíny. To proto jsem tolik nadějí vkládala do léčitelky nebo bylinkářky, či jak bych ji měla nazývat. Ona sama si říkala Běla, prý jako že provozuje bílou magii.
Byt měla zařízený úplně normálně a bez nějakého přehnaného luxusu. To budilo dobrý dojem, že není v žádném balíku. Důvěřivě jsem zaplatila a těšila se na účinky všeho, co jsem se chystala užívat. Ty se dostavily celkem brzy.
V oné místnůstce jsem strávila víc času než jindy snad za měsíc. Zatelefonovala jsem jí, ale ona mě ujistila, že je to tak v pořádku. Nakonec se mi začala motat hlava.
Dokonce jsem si musela sednout v nákupním centru na lavičku, která byla před jednou z prodejen, a snažila jsem se sebrat. V tu chvíli si ke mně přisedla neznámá paní. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla, že i ona už byla u paní Běly. Nemohla jí přijít na jméno.
Nejenže jí nepomohla, ale připravila ji o hodně peněz. „Co vím, nejsem v tom sama, znám hezkou řádku lidí, co takhle obalamutila. Podvodnice to je, nic jiného!“ nadávala a já pomalu, ale jistě dostávala čím dál větší vztek.
Vyštvala jsem ji jinam
Šla jsem si to s ní vyříkat, ale jen se mi vysmála. Rozhodla jsem se tedy pomstít. Odvděčit se za její „pomoc“! Nakonec mě přece jen něco napadlo. Koupila jsem si malou stoličku a pohodlně jsem se usadila do vchodu jejího domu.
Jen co se otevřely dveře, hned jsem se vyptala, zda někdo nejde za Bělou. Pokud přikývl, rozpovídala jsem se o svém zážitku s ní. Brzy jsem dokázala její zákaznice rozpoznat. Většinou to byly ženy v mém věku se zoufalým výrazem ve tváři!
Její pověst byla čím dál horší, díky mně! Negativní informace se rozkřikly po městě rychlostí blesku. Pomohli v tom i sousedé Běly. Ani oni s ní neměli dobrou zkušenost. Vařila totiž ty svoje smrduté lektvary většinou večer a nebylo divu, že to všem vadilo.
Běla se nakonec raději odstěhovala pryč. Je mi líto, že někde jinde bude své podvody páchat dál, ale nic lepšího jsem nebyla schopná vymyslet! Musí si také poradit!
Zorka P. (67), Ostrava
